Není divu. Vždyť 400 tisíc Čechů má již nyní kvůli aktuální situaci existenční problémy (čerstvý výzkum KPMG & STEM) a pětina našich občanů se musela výrazně uskrovnit. Další statisíce se obávají budoucnosti, protože vědí, že ochrannou ruku nad nimi drží státní podpora jen dočasně. Odklad případných výpovědí a aktuální protikrizové podpůrné programy udržení zaměstnanosti na podzim skončí.
Jenže když lidé neutrácejí a nic nekupují, roztáčí se další spirála bankrotů a propouštění, do které padá stále více a více ohrožených podniků, prodejen a konkrétních lidí.
Navíc ale velmi pravděpodobně příliš neutrácejí ani ti, kterých se zatím žádný ekonomický problém nedotknul. Mám na mysli poměrně velkou část populace, které jarní covidové zbrzdění ekonomiky prostě minulo.
Proč neutrácejí ani oni? Stejně jako v březnu takřka všechny vyděsily drsné televizní záběry ze severní Itálie, zasáhla lidi také krize důvěry v ekonomiku a obavy z budoucnosti. Jenže když budeme stále vyděšeni, ekonomika se prostě zbrzdí a nepomohou ani miliardové vládní injekce.
Právě tady je ale vládní politika stejně důležitá, ne-li důležitější než přímá finanční pomoc. Ostatně v obráceném gardu jsme si to mohli vyzkoušet v letech 2009 a 2010, když tehdy vládnoucí pravice krizi důvěry ještě prohloubila. Vláda prostě musí dát najevo, že českým podnikům a lidem bude pomáhat za všech okolností a že ona sama žádnou černou budoucnost nevidí. Nejdůležitějším úkolem vlády je vrátit zemi co nejdříve optimismus.
Je na čem stavět. Nálada občanů snad není až tak katastrofická, jak by se mohlo zdát podle propadů prodejů. Podle zmíněného průzkumu KPGM a STEM hodnotí blízkou budoucnost ekonomicky negativně pouze 30 procent dotázaných. To je sice o skoro polovinu více než v lednu letošní roku (tehdy to bylo jen 17 %!), ale v zásadě stejné číslo, jako před pěti lety.
Úkolem této koaliční vlády je tedy šířit optimismus. Potřebuje přesvědčit občany, že to není jen nějaké těšínské jablíčko. Že nám pomohou obří podpůrné plány na restart ekonomiky třeba v Německu, kam dodáváme klíčovou část průmyslové produkce, že velkou roli sehrají i plánované peníze z Evropské unie, ale hlavně, že se můžeme spolehnout sami na sebe, na naši vynalézavost, pracovitost a důmysl.
Krize důvěry nás zlomí jen tehdy, když přestaneme věřit sami v sebe. A když stáhneme kalhoty, když brod je ještě daleko. To ale znamená, že v této mimořádně vážné době musíme my všichni v politice a ve vedení státu spolupracovat, poslouchat odborníky a hlavně na minimum omezit jindy běžné politikaření. Jinak nám nikdo neuvěří, že to se záchranou naší ekonomiky myslí vláda a parlament vážně.
