Na úvod pár slov o sobě. Jsem rodilý Pražan a v Praze také celý svůj život žiji. Mým regionem je Praha 8, kde jsem také chodil v Libni na Základní školu Na Korábě a poté na osmileté Gymnázium Ústavní v Bohnicích. Tam jsem také v roce 2012 odmaturoval. Z vysokých škol, kam jsem se hlásil a dostal, jsem si vybral studium politologie na Filozofické fakultě Univerzity Hradec Králové, a to z toho důvodu, že zdejší univerzita je zaměřená na africká a latinskoamerická studia a některé obory zde jsou unikátní nejen v České republice, ale v celé střední Evropě. Do Hradce Králové tak z Prahy dle rozvrhu dojíždím. Zdejší univerzita nabízí mnoho zajímavých příležitostí, loni na přelomu září a října jsem například byl na dvoutýdenní exkurzi v Bolívii, což byla velmi zajímavá zkušenost, jelikož jsem mohl poznat naprosto odlišnou zemi, a to jak z hlediska kulturního, ekonomického, etnického, tak z hlediska politického. Do budoucna mám v plánu dokončit studia, rozšířená o afrikanistiku a hispanoamerikanistiku až do doktorského stádia.

Co se týká politiky, o tu jevím zájem již dlouho a také bych se rád v politice co nejvíce angažoval. Odjakživa tíhnu k pravicovým hodnotám, a to k těm národně konzervativním. Jelikož žádná strana nenaplňovala mé ideály, s přáteli jsme chtěli založit stranu vlastní, s odkazem na našeho prvního československého premiéra, Karla Kramáře. Byli jsme blízko vzniku, ale poté jsem se dostal do kontaktu s lidmi z OKS,  shodli se na společných ideích a domluvili se na společném zájmu. Tak jsem se tedy dostal do Občanské konzervativní strany.

Pravicové hodnoty vyznávám, protože souhlasím s rovnou příležitostí, dbám na zachování tradičních, konzervativních hodnot jako jsou například rodina či odpovědnost. Nechci, aby nepřizpůsobiví občané parazitovali na společnosti a na úkor těch pracujících čerpali sociální dávky. Nesouhlasím s progresivními návrhy zdanění, nesmyslným přerozdělováním či s pseudohumanistickou novou levicí. Požaduji fungující, suverénní, právní a ekonomicky silný stát bez zbytečné byrokracie, stát národní a postavený na tradiční české kultuře a historii, který si svoji identitu dokáže zachovat, nestydí se za ni a umí ji i šířit mimo své hranice. Požaduji možnost kvalitního vzdělání i pracovního prostředí a rovnost příležitostí, nikoli výsledků. Toto všechno v mých očích naplňuje pravicové myšlení a konkrétně to národně konzervativní.

Pokud bych se dostal do Evropského parlamentu, jistě bych měl své prioritní cíle. Samozřejmě mě štvou spory o pomazánkové máslo a zakřivení banánů, nicméně hlavními problémy pro mě jsou imigrační politika Evropské unie a také snaha o její federalizaci.

Ohledně imigrační politiky mi vadí, že do EU míří nekontrolovatelné množství imigrantů z kulturně naprosto odlišných oblastí, což vede k velké diverzifikaci společnosti. Podle Samuela Huntingtona je svět rozdělen do 9 kulturních sfér a ta naše západokřesťanská stojí na anticko-judeokřesťanských prvcích. Proto nelze připustit takové kvantum imigrantů z arabského světa, subsaharské Afriky, či z Asie. Většinou se jedná o imigranty, kteří neumějí jazyk nové země, nehodlají se ho učit. Je zde velký problém s asimilací do majoritní společnosti, imigranti bývají mnohdy nevzdělaní a brzy tvoří výrazné procento kriminálníků. Je potřeba nastavit imigrační kvóty, ale ty by si měla každá země nastavit sama. Evropská unie musí s neblahým trendem multikulturalismu začít bojovat.

Druhé téma se týká federalizace. EU (i její předchůdci z poválečných let) vznikla jako hospodářská unie. Nikoliv jako unie fiskální či měnová. A už vůbec ne jako unie politická či federace. Z ekonomického hlediska totiž nelze sjednocovat rozdílně silné ekonomiky, to je vidět na mnoha konkrétních příkladech. Společná měna i fiskální pakt by neměly být nástroji EU k její federalizaci. Pokud chce EU vytvořit nadnárodní superstát po vzoru Spojených států amerických, měla by si uvědomit zásadní věc. Spojené státy vznikly a vyvíjely se pod jedním jazykem, jednou ústavou a společnou historií, a to pár set let. Jejich 50 států, ač se jednalo o přistěhovalce z různých částí světa, spojovala společná historie i vývoj v rámci společného jazyka a v rámci jednotné ústavy. Dodnes je vidět, že byť jsou velmi etnicky heterogenní, je u nich zakořeněný velmi silný patriotismus a úcta k zemi, ústavě, vlajce.

Unifikace Evropy by znamenala odbourání národních tradic, jazyků, kultur a států. Mnohdy by tak zanikly státy či národy staré stovky let. Vždyť jen historie českého státu sahá do dob raného středověku. Nelze násilně unifikovat (zatím) 28 naprosto odlišných a stovky let se odlišně vyvíjejících národů.

Proto bych rád v Evropském parlamentu hájil, jakožto patriot i národovec, české národní zájmy, české podnikatele, české výrobky, českou kulturu. Dnes to možná vyzní lacině, když si toto téma bere do pusy kde kdo, ale nejsme populisté, nýbrž konzervativci a ti mají tyto hodnoty v krvi. Proto pojďme společně reformovat EU, zamezit její unifikaci a federalizaci, zabraňme zbytečné byrokracii, přílišné a nekontrolovatelné imigraci a braňme českou korunu a vůbec české národní zájmy!

"Svatý Václave, vévodo české země, nedej zahynouti nám, ni budoucím!"