Na první pohled jde o formální detail. Ve skutečnosti však takový postup znamená, že občan se nemůže domoci přezkumu postupu státního zástupce. Bez formálního rozhodnutí totiž neexistuje opravný prostředek a mizí jedna z hlavních záruk spravedlivého procesu.
Zákon mluví jasně
Trestní řád (§ 30–31) stanoví, že o námitce podjatosti musí být vydáno rozhodnutí, které obsahuje výrok, odůvodnění i poučení o opravném prostředku. Zákon o státním zastupitelství pak říká, že vzniknou-li pochybnosti o nestrannosti, musí být věc předložena nadřízenému orgánu.
Přesto se v praxi objevují dokumenty označené jako „vyjádření“, které tyto základní náležitosti postrádají. Nejde tak o rozhodnutí v právním smyslu, ale o interní sdělení bez právní váhy. Adresát se ocitá mimo systém – nemůže se odvolat, nemůže žádat přezkum, nemá se čeho domoci.
Obcházení přezkumu
Podle právních analýz, které mají Hospodářské noviny k dispozici, se podobný přístup opakuje u více okresních státních zastupitelství. V případech, kdy občan vznesl námitku podjatosti, ji státní zástupce často odmítl právě formou vyjádření, nikoli rozhodnutím.
Tento postup odporuje nejen trestnímu řádu, ale i Listině základních práv a svobod, která zaručuje právo na soudní a správní přezkum. Podle odborníků jde o projev institucionální pohodlnosti – vydat „vyjádření“ je snazší než rozhodnutí, které by mohlo být napadeno a zkontrolováno nadřízeným orgánem.
„Pokud se rozhodovací činnost mění v pouhé sdělování názorů, ztrácí právní stát svůj korekční mechanismus,“ říká jeden z právníků, kteří se na praxi státních zastupitelství dlouhodobě zaměřují.
Kruh zaujatosti
Když se předmětem trestního oznámení stane například soudce působící v témže okrese, měl by být případ z důvodu nestrannosti přikázán jinému státnímu zastupitelství. V některých případech se však věc ponechává „v obvodu“, což vyvolává pochybnosti o objektivitě.
Evropský soud pro lidská práva opakovaně konstatoval, že nestačí být nestranný – orgán musí i působit nestranně (např. Piersack v. Belgie). Pokud tedy státní zástupce rozhoduje o své vlastní podjatosti a zároveň odmítá přezkum, ohrožuje tím legitimitu celého řízení.
Eroze důvěry
Podobné případy se objevují napříč republikou. Nejde o mediální skandály, ale o drobná porušení pravidel, která se začínají jevit jako běžná. Právní stát se přitom nerozpadá ze dne na den – rozkládá se zevnitř, když orgány činné v trestním řízení přestanou dbát na procesní detaily.
Pokud se z rozhodnutí stane pouhé vyjádření a z nestrannosti rutina, mizí důvěra veřejnosti v justici. A bez důvěry není ani spravedlnost, ani zákonnost.
Co může systém zachránit
Řešení je přitom jednoduché. Trvat na dodržování procesních pravidel: každá námitka podjatosti musí být vyřízena formálním rozhodnutím s odůvodněním, a pokud existuje riziko střetu zájmů, má být věc přikázána jinému státnímu zastupitelství.
Státní zástupce má být garantem zákonnosti, nikoli jeho volným interpretem. Jakmile začne místo rozhodování vysvětlovat, ocitá se na hraně, kde se spravedlnost mění v úřední pohodlnost.
