Těžký týden poslankyně Motoristů. Prozradila vše nejen o Turkovi

Milý deníčku, to poslancování začíná být docela zábava. A to jsme ještě pořádně ani nezačali... Ve druhém týdnu jsem si – kromě vybavování kanceláře a potřebné administrativy – snad konečně také zajistila asistentku. Oslovila jsem kamarádku, která sice nemá ve sněmovně zkušenosti, ale můžu jí plně věřit a znám její disciplínu a pečlivost z práce předchozí. Do středy mi má potvrdit, zda do toho se mnou půjde. V případě, že ano, moc se těším, až mi pomůže s vyřizováním e-mailů a telefonátů, kterých jsou už desítky denně. Ale pojďme se podívat na můj týden postupně...

ÚČELOVKA

Předminulý pátek vyšel Deník N s kauzou „Turkovy staré příspěvky na sociální síti“. Zdá se to býti věc sice recyklovaná, protože podobná kauza tu byla před volbami do Evropského parlamentu, ale Deník N toho našel údajně víc.

Kdo mě delší dobu sleduje, ví, že ať by na sociální síť napsal téměř kdokoliv cokoliv, není to pro mě téma, a už vůbec ne důvod, proč ho na základě toho snad „stahovat z politiky“. Mám pro to hned několik argumentů. Pracuji ve Společnosti pro obranu svobody projevu – chci tu mít plnohodnotnou svobodu slova. Za svá slova nese každý odpovědnost, tak je to nejenom na sociálních sítích, ale i v životě. A pokud se někomu nelíbí, co druhý říká nebo píše, nemusí ho sledovat nebo poslouchat a jednoduše ho pak u voleb nezvolí. To, co říká Filip Turek, je však docela známo – ostatně: málokterý z politiků vydal tisíce a tisíce hodin podcastů, kde opravdu velmi podrobně vysvětluje, co si o věcech myslí. A lidé si ho zvolili i přesto (nebo právě proto). A to jak do europarlamentu (mimochodem s nejvyšším množstvím preferenčních hlasů), tak nyní, do Parlamentu České republiky. Pokud by nás voliči snad chtěli volit na základě toho, co jsme kdysi psali na facebook, asi by si dali sami tu práci s dohledáváním. Naštěstí většina našich voličů ví, že facebook není médium, ale platforma. Tedy vlastně taková „hospoda, kde lidé nakecají spoustu kravin“.

Zároveň s tím, že si myslím, že není možno posuzovat lidi podle keců na sociálních sítích, ale podle činů, si také myslím, že hodnotit člověka retrospektivně za staré příspěvky nelze. Ostatně, téměř pokaždé, když na mě „vyskočí na facebooku“ nějaký můj starý post, v rámci tzv. facebookových vzpomínek, chytám se za hlavu a říkám si: „tohle jsem snad ani nepsala já!“ Lidé se mění, jejich vyjadřovací schopnosti s nimi, a časem jsme se naučili trochu autocenzurovat, protože naše věty mohou retrospektivně být vykládány jinak. Posuzovat věci ahistoricky navíc není možné, určitě ne s tím, jak se společnost posouvá do naprosté hyperkorektnosti a spěje k Orwellovu světu, který už známe ze současné doby, například z Velké Británie.
Některé výroky zveřejněné Deníkem N si Filip Turek vůbec nepamatuje. Jiné ale existují (nebo kdysi existovaly) a Filip Turek potvrzuje, že je psal. Za určité z nich se omlouvá a říká „dneska bych si za některé věci nafackoval“. V pořádku, určitý typ pokory a zpytování svědomí je potřeba. Ale ještě lepší je se prostě poučit z chyb a příště je nedělat. Za ty humorné se omlouvat snad netřeba, i když je do toho společností tlačen. Jestli ale něco na Filipovi oceňuji, pak právě smysl pro humor, včetně toho nejčernějšího, protože co jiného nás „povznese nad životem“?! Ostatně věděli jste, že vědci zjistili, že k tvrdému a černému, až zvrácenému humoru, inklinují lidé s vyšší inteligencí?

Ale pravda, že když je člověk už v politice, určitá autocenzura i v tomto směru je pravděpodobně potřeba.

Reputační riziko!, křičí progresivní scéna v souvislosti s tím, že by s takovými výroky měl Turek zastávat post ministra zahraničí. Ano, to samozřejmě hrozí. Nehrozí ovšem proto, že by nějaký úředník ze zahraniční země snad chtěl procházet 15 let staré příspěvky všech politiků na sociálních sítích, z doby, kdy ještě v politice nebyli. Hrozí proto, že ti, kdož ty příspěvky na světlo světa vytáhli po volbách, aby zabránili složení vlády, je budou pravděpodobně do zahraničí posílat, aby zničili ty, kteří demokraticky volby vyhráli. Představte si například, že by naše „konzervativní strana populace“, která většinově nemá ráda současného ministra zahraničí – Jana Lipavského – vzala Leninův, potažmo Lipavského výrok ze sociálních sítí o věšení kapitalistů (konkrétně: „Kapitalisti sami nám prodají provaz, na který je my pověsíme.“) a posílala to do různých zahraničních redakcí, aby ministra Lipavského přijímali s despektem. Proč bychom takovou věc dělali? Chceme přece pro ČR to nejlepší, ne jí kazit zbytečně reputaci, a i když si nemyslíme, že to Lipavský na postu ministra přináší, rozhodli o něm voliči v demokratických volbách a my přece nebudeme nedemokratičtí ve svých požadavcích na demokracii tak, jako to je vlastní progresivnímu spektru voličů.

A proto: Naším nominantem na ministra zahraničí jednoznačně zůstává Filip Turek. Jsem ráda, že jako Motoristé stojíme při sobě a neustupujeme ze svých pozic.

KDO ZA TÍM VŠÍM STOJÍ?

Kauza ovšem zahýbala internety. Média, včetně veřejnoprávních, jí věnovala hlavní zpravodajské relace, a to celé dny, od rána do večera. Lidé se ptali: proč? Jak je možné, že když zde máme kauzy typu Dozimetr, Bitcoin aféra, Kampelička nebo aktuální IKEM, ve kterých se kradlo, máme svědectví o šikaně, ba dokonce mrtvoly, tak to zdaleka tolik nezahýbalo naší republikou, a to ani když sečtu všechny kauzy dohromady, jako to, co psal Turek kdysi na sítích? Proč je Filip nepřítel státu číslo jedna? A proč o něm vycházejí stovky článků denně? Vrtěti psem – odpovídá si pravděpodobně většina z vás. Možná je jen třeba zamést pod koberec aktuální rozpočtovou krizi, kdy dosavadní vláda porušila zákon tím, že nepředložila rozpočet pro nacházející období. Kdo si schovával staré příspěvky Filipa, a nepoužil je před volbami, aby ho zničil, ale rozehrál to právě teď? To se nejspíš nedozvíme. Deník N odmítá prozradit zdroj. Zato Motoristům pořád věnuje většinu svého obsahu. Kolega Daniel Vávra udělal rychlé propočty, aby zjistil, že o Filipu Turkovi a jeho příspěvcích na facebooku napsal Deník N za poslední týden přes sto článků! To je víc než 14 článků denně. Pokud budeme brát, že týden má 40 pracovních hodin, tak vypotili víc, než dva články za hodinu. A kolik napsal tentýž deník o kauze Dozimetr, která se nyní prošetřuje, zajímavosti vycházejí na povrch a s níž je spojováno asi osm mrtvých? Šest!

Daniel Vávra promlouvá

Tato zjevná fakta vidí každý, kdo nad věcmi trochu přemýšlí. Takže pravděpodobně každý, kdo čte Parlamentní listy, protože proč byste si četli dlouhý Deník poslankyně, kdybyste nechtěli přemýšlet nad souvislostmi... A právě proto pozoruji trend, že komentáře, které se zpočátku pozastavovaly nad tím, jaké blbiny mohl Filip Turek v pětadvaceti letech na facebook vyplodit, se dnes pozastavují spíše nad otázkami: Kdo to byl, proč právě teď, a jak je možné, že jsme dovolili, že něco tak nezásadního, alespoň proti výše jmenovaným aférám, naprosto paralyzovalo veřejnou debatu nad čímkoliv jiným?

POSLANECKÝ KLUB

V úterý jsme měli pravidelný poslanecký klub. Krom nutné administrativy a byrokracie jsme se věnovali rozdělení personálních rolí do výborů, komisí... Zatím to není finální, a tak se k tomu – vzhledem k pokračujícímu jednání o vládě – nemohu blíže vyjadřovat. Ale velmi se těším, až toto bude rozhodnuto a já se budu moct věnovat legislativě v potřebných oblastech, které mě zajímají.

Nutnou součástí byla také procházka sněmovnou, ve které se pořád někteří z nás zcela neorientují. „Dovolím si po této schůzi pozvat vás na krátkou procházku sněmovnou, kde vám všechno ukážu. A chci vám názorně dokázat, že z kanceláře se nedá doběhnout na hlasování, a to ani, kdybyste byli Emil Zátopek!“ slibuje Boris Šťastný a já si ihned v hlavě vytvářím výzvu, že to přece jen vyzkouším.

Humor nám nechybí ani při důležitých jednáních. Filip Turek se hlásí: „Tady kolega Igor Červený navrhl, že bychom sundali ten obraz té krajinky a dali tam obraz rafinerie,“ ukazuje na obraz zavěšený v zasedací místnosti s názvem Konírna a všichni se smějeme. Nahlas říkám, že to musím napsat do deníku poslankyně a všichni si mumláme „pod vousy“, že bychom si možná vtípky mohli ušetřit, protože teď jsme ty „čarodějnice“ a budou se nás snažit „upálit“ za cokoliv. Ale víte, co vám řeknu, milí čtenáři? Bez humoru to nepůjde a hyperkorektní doba je výmysl novodobý! Ať si ho tedy prosazují naše mladší poslanecké kolegyně, my si ponecháme svět ještě normální...

Motoristé

JDOU PO NÁS VŠECH

Aby těch „průserů“ kolem Motoristů nebylo málo, Deník N, ale i jiná média, rozjíždějí hon na čarodějnice i na ostatní poslance za naši stranu. Nevynechávají ani mě, Matěje Gregora, Otu Klempíře, Petra Macinku nebo téměř kohokoliv, kdo se s námi někdy v minulosti setkal. Vyvrcholilo to po oslavě Filipových narozenin, kdy se jali dokonce rozebírat „kontroverzi“ jednotlivých SPZ hostů, kteří na oslavu přijeli. Že je to naprosto bizarní, to už si naštěstí vyhodnocují skoro všichni. A začínají být rezistentní. Stejně, jako já začínám být rezistentní vůči nadávkám a hnusným komentářům, které mi zanechávají spoluobčané na sociálních sítích. V kontrastu k tomu mám doma plný byt květin a messenger plný podpůrných zpráv. Lidé je už raději píší soukromě, aby se na sociálních sítích vyhnuli trollům, kteří si nedají pokoj.

Proti Otovi Klempířovi, jako možném kandidátu na ministra kultury, sepisují petice někteří umělci, namísto toho, aby si počkali na programová prohlášení, a proti Petru Macinkovi, jako kandidátu na ministra životního prostředí, jsou nejen petice, ale také protest. A zase! Bez toho, aby věděli, co dělat chceme a budeme. Chápu to tak, že se bojí odstřižení od svých penězovodů. A to, doufám, mají proč!

Věřím však, že jejich strach z výsledku demokratických voleb je nakonec porazí. Protože moc sama o sobě lidi nekazí. To strach. Strach ze ztráty moci.