Dr.Dr. Jan N. A. Berwid-Buquoy

Dr.Dr. Jan N.A. Berwid-Buquoy
  • KDU-ČSL
  • mimo zastupitelskou funkci
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je -1,44. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

21.05.2018 13:42:34

Tajuplný rozhovor Roberta F. Kennedyho s Lenkou Janáčkovou - 1968

Tajuplný rozhovor Roberta F. Kennedyho s Lenkou Janáčkovou - 1968

V roce 2006 byl v USA dokončen a do kin uveden celovečerní film „ATENTÁT V AMBASSADORU. Vražda, která změnila historii a život mnoha lidí“. Film byl prý natočen podle skutečnosti, ale zpracování je spíš románový mýtus,

který fakta překrucuje a zamlžuje než, aby je objasňoval.

Jedná se o atentát na kandidáta usilujícího o prezidentský úřad, Roberta F. Kennedyho, na kterého byl dne 05.06. 1968 v Los Engeleském hotelu Ambassador spáchán zákeřný atentát. Jeden den poté, 06.06. 1968, oběť násilného činu umírá...

Pro tuto filmovou produkci je důležitá scéna, kde česká redaktorka „Rudého práva“ Lenka Janáčková, 05.06. 1968, krátce před atentátem na RFK, pobíhá v hotelových prostorách Ambassadoru (ostatně budova byla 2005 zbourána, takže záběr je natočen někde jinde) a vyžaduje na prezidentském kandidátovi rozhovor pro redakci zahraničního vysílání československého rozhlasu, kterou tehdy vedla PhDr. Jaroslava Pippichová.

Filmová scéna je transparentní fikce, neboť nic takového se v hotelu neudálo. Janáčková uskutečnila první rozhovor s Kennedym již 03.06. 1968 pro „Rudé právo“ a druhý měl být sice uskutečněn 05.06. 1968 po projevu prezidentského kandidáta přímo v apartmentu Kennedyho štábu, kde na něho reportérka čekala a nikde hystericky po hotelu nepobíhala...

Ono druhé interview, které se nikdy neuskutečnilo, neboť Kennedy byl zasažen výstřely atentátníka a již se do apartmentu hotelu Ambassador nevrátil, bylo určeno pro PhDr. Pippichovou a její redakci zahraničního vysílání Československého rozhlasu. Ony dva rozhovory s RFK měly svůj prvořadý politicko-vojenský význam a nebyly určeny pro masmédia ČSSR, nýbrž pro generála Václava Prchlíka, vedoucího 8. oddělení státně administrativního odboru ÚV KSČ, politicky řízeného ministerstvem obrany a vnitra. Přeloženo do srozumitelné češtiny, jednalo se o nejvyšší orgán politické rozvědky a kontra rozvědky.

Generála Prchlíka a jeho nejužší spolupracovníky urgentně zajímalo zjištění, zdali by byl Robert F. Kennedy, coby prezident USA, ochoten držet ochranou ruku nad vývojem událostí v ČSSR v roce 1968. Prchlík si mezitím zjistil, že prezident Lyndon Johnson a jeho vice prezident, Hubert Humphrey, tak v žádném případě neučiní. Hnací silou a nepřítelem jakýchkoli změn ve východním bloku byl v první řadě viceprezident Humphrey.

Novinářky Janáčková a Pippichová patřily k úzkému kruhu spolupracovníků generála Prchlíka. I zprávy z USA, netýkající se pouze RFK, nýbrž i jiných osobností USA, zasílala Janáčková generálu Prchlíkovi prostřednictvím Pippichové, aby se zachovávaly pravidla inspirace.

Přesto měl celý postup značný zádrhel. Důvěrné informace přicházející z USA do ČSSR museli být zasílány do Prahy prostřednictvím Velvyslanectví ČSSR ve Washingtonu DC. Nejdřiv je akreditovaní novináři z ČSSR předávali kulturnímu atašé zastupitelského úřadu a ten je dále delegoval velvyslanci, který určil na které místo a komu se zpráva v ČSSR předloží.

Tím vypadal služební postup Janáčkové, týkající se rozhovoru s Robertem Kennedym ze dne 03.06. 1968, následovně: Reportérka předává rozhovor kulturnímu atašé. Ten ho předkládá velvyslanci. Velvyslanec by měl rukopis delegovat konspirativně Pippichové do Československého rozhlasu Praha. Její úlohou pak je dodat objekt přímo do rukou generála Prchlíka.

Ovšem vedoucí zahraničního vysílání tento dokument rozhovoru s RFK nikdy doručen nebyl. Tehdejším velvyslancem ČSSR v USA, byl Karel Duda. O něm se tvrdilo, že je spolupracovníkem sovětské výzvědné služby GRU. Takže, s největší pravděpodobností, neputoval interview na adresu šéfredaktorky zahraničního vysílání Československého rozhlasu, nýbrž jej Duda předal zástupci GRU na sovětském velvyslanectví ve Washingtonu. Tam naložili s obsahem dokumentu podle svého!

Největším handicapem celé kauzy je skutečnost, že obsah rozhovoru zůstal neznámým. Pippichová po 21.08. 1968 urychleně emigrovala na Západ. Ve Švýcarsku mi sdělila: „Janáčková mi při osobním setkání sdělila pouze ohromující zprávu. Kennedy prý bude pokračovat v politice svého bratra Johna Kennedyho, New Frontier (Nové hranice), kterou Johnson zmrazil. New Frontier se vztahuje i na Československo. Dále varoval, že se v NDR a Maďarsku stahují sovětské jednotky k hranicím ČSSR. Doporučuje, aby se zmírnilo tempo reforem. Za jeho prezidentství prý k žádné vojenské intervenci proti ČSSR nedojde. Na to prý se můžeme spolehnout. Ubezpečil, že pro USA vždy existují diplomatické a ekonomické cesty jak invazi zabránit, ale Johnsonova administrativa se prý nechce angažovat. Chce za všech okolností zachovat současný status quo.“

Oč vlastně generálovi Václavu Prchlíkovi šlo?

Tento zkušený vysoký důstojník armády ČSSR věděl, že na základě doktríny Varšavského paktu, může sovětská armáda kdykoliv v ČSSR zasáhnout a učinit reformám „Pražského jara 1968“ razantní konec. Snažil se tedy ze sevření Varšavským paktem nějakým způsobem vymanit a dobře věděl, že bez aktivní pomoci USA to nepůjde. Kurýrem mezi ním a Kennedym byly právě Janáčková a Pippichová.

V akci byl nejprve nasazen generál Jan Šejna, který již 25.02. 1968 emigroval se svou milenkou i synem přes Maďarsko a Itálii do USA. Na základě intervence Prchlíka byl Šejnovi udělen diplomatický pas, na který neměl za normálních okolností žádný nárok. Celá akce musela vypadat jako „kriminální čin“ a tak vznikla legenda o „ilegálním útěku“ a „kšeftaření s jetelovými semínky“, tak jako „trestní stíhání“ generála Šejny.

Jakmile se generál Šejna objevil v USA, okamžitě přistál v přijímací kanceláři vrchního velitele FBI, J. Edgara Hoovera.

Šejnova cesta do USA byla podobným nezdařeným podnikem, jako let nacistického zástupce Hitlera, Rudolfa Hesse, do Anglie v roce 1941, aby tam dojednal příměří. Britové, místo vyjednávání, zavřeli Hitlerova delegáta nejdříve do blázince a po té do standartního vězení, kde zůstal až do konce války.

Jakmile Hoover „semínkového generála“ vyslechl, předal ho okamžitě vedení CIA a ta na něho uvrhla domácí vězení. Američané typu Hoover, Johnson a Humphrey neměli vůbec žádný zájem na tom, vyjednávat s Moskvou pro ČSSR nějaké zvláštní postavení ve Varšavské smlouvě a nebo dokonce podporovat výstup ČSSR z této vojenské organizace. V tomto směru se stali generálové Prchlík a Šejna vlastní obětí zcela transparentní naivity...

Ve vztahu ČSSR k Varšavské smlouvě píše plukovník letectva Ing. Zbyněk Čeřovský:

Strategií SSSR bylo ve vhodné politicko-vojenské situaci napadnout západní Evropu, eliminovat Francii jako nespolehlivého spojence NATO a obsadit ji dříve, než USA budou schopné posílit její obranu přísunem vojsk. A v této strategii hrálo Československo významnou úlohu, neboť mělo svoji armádou útočit na vedlejším strategickém směru Praha – Norimberk (Nürnberg) a eliminovat Rakousko a jeho armádu. O tom všem byli naši přední političtí představitelé informováni a SSSR podporovali. Proto je a byla jejich politika v lednu a v následujících měsících nepochopitelná, protože každému muselo být jasné, že ČSSR musí být pevným článkem Varšavské smlouvy a že bez ní by byly záměry SSSR narušeny. A západnípolitici byli rozhodnuti nejít kvůli Československu do války. To dali na srozumněnou již předtím.“ (Jan Berwid-Buquoy: „Co to bylo 'Pražské jaro' 1968 a přepadení Československa Sovětskou armádou 21. srpna 1968“ /Praha 2018/).

Protože se se současným vedením ve Washingtonu nedalo počítat, bylo nutné se tedy soustředit pouze na dva vlivné politiky USA, kteří měli k „Pražskému jaru 1968“ jednoznačnou náklonost a těmi byli Eugene McCarthy, tak jako Robert Kennedy.

McCarthy byl sice populárním senátorem, ale na vládu USA neměl ten patřičný vliv. Naproti tomu, Roberta Kennedyho, coby jistého kandidáta na úřad prezidenta USA, nebylo možno ignorovat. Generál Prchlík tedy vsadil vše na Kennedyho a v tom mu měly být, v mezích možností, nápomocny Janáčková a Pippichová.

Dopouštěl se však až neuvěřitelných konspiračních chyb.

Janáčková musela předávat zprávy velvyslanci Karlu Dudovi, ten delegoval informace dále Pippichové do Československého rozhlasu v Praze a teprve odtamtud dostává Prchlík materiál do svých rukou. Velvyslanec byl oním slabým článkem, neboť údajně spolupracoval se sovětskou výzvědnou službou... To patrně ani Prchlík, ani Šejna nevěděli, ale mohli se to, za určitých okolností, dovtípit.

Dále, generál Prchlík doslova vytruboval své úmysly do prostor široké veřejnosti.

Od února do července 1968 zastával funkci vedoucího 8. oddělení ÚV KSČ, kde pilně pracoval na nové obranné doktríně ČSSR v níž měla ČSSR hrát daleko samostatnější roli než doposud. Při této příležitosti, dne 15.07. 1968 vystoupil na tiskové konferenci s kritikou sovětské armády a rovněž kritizoval základní aspekty Varšavské smlouvy. Tedy, místo, aby zůstalo vše v naprostém diskrétním utajení, dozvěděl se to doslova celý svět!

Na nátlak sovětského vedení musel Alexander Dubček, generála Prchlíka zbavit jeho funkce vedoucího 8. oddělení ÚV KSČ, kvůli „vyzrazení utajovaných skutečností“.

Vedoucí funkcionáři ÚV KSČ, v čele s Dubčekem, se začali od generála Prchlíka a „jeho aktivit“ distancovat a to nejen s politicko strategických důvodů („...jde o soukromou iniciativu Prchlíka a Šejny, přičemž Šejna je navíc 'kriminálník'...“), nýbrž dostali i strach, neboť do věci začala aktivně zasahovat Moskva.

Zprávy, které prostřednictvím Janáčkové, dodával velvyslanec Duda patrně přímo sovětské výzvědné službě GRU, přistávaly obratem na stolech kremelských špičkových politiků. Ty věděli, že Kennedy je v Bílém domě u Johnsonovi administrativy velice neoblíben a navíc americký zbrojní průmysl vedl v Indočíně válku, což přinášelo ve smyslo „Cash Flow“ miliardové zisky. Prezidentský kandidát by onen lukrativní bysnys, svojí politickou orientací, coby budoucí preziden USA, prostě zmrazil.

Kennedy by politikou „Nových harnic“ (New Frontier) nejen eliminoval sovětský bolševismus, ale jeho prvním krokem by bylo zastavení zbrojení. Tak jako jeho bratr John, jenž začal s New Frontierem již 1963, tak Robert 1968, byli pro zbrojní průmysl USA neaxeptovatelnou překážkou.

John F. Kennedy zahynul rukou atentátníka několik dní po vyhlášení „New Frotieru“, dne 22.11. 1963, výstřely atentátníka Harveye Lee Oswalda ze skladiště školních učebnic v texaském Dallasu. Na Roberta F. Kennedyho vrahova kulka teprve čekala...

Sovětská výzvědná služba GRU, aby zachránila bolševistický režim SSSR před úpadkem, informace o Robertu F. Kennedym, a jeho neoficiálních aktivitách pilně shromažďovala. Přičemž předávala veškeré informace vedení americké CIA a úzkostlivě dbala na to, aby se oné zprávy především dostali do rukou zbrojařských velikánů USA.

Ovšem, a to je třeba zdůraznit, ani vedení ÚV KSSS v Moskvě nelenilo.

Pro případ volebního vítězství Roberta F. Kennedyho, připravil tehdejší předseda vlády SSSR, Alexej Kosigin, celou řadu hospodářsko-politických reforem. Po vyhlášení Kennedyho „New Frontieru“ měl být Leonid Brežněv z funkce generálního tajemníka KSSS odvolán a na jeho místo měl nastoupit Kosigin s jeho reformami, kterými se nechal inspirovat předchozí návštěvou ČSSR v květnu 1968. Po přepadení ČSSR v srpnu 1968 byly Kosiginovy reformy doslova smeteny ze stolu (k tomu Michail Gorbačov: „Erinnerungen“ /Vzpomínky/, Berlín 1996).

Nyní měla Johnsonova administrativa a zbrojařský průmysl USA v rukou jasné dokumenty o tom, že Kennedy hodlá pokračovat v politice svého bratra Johna - „New Frontier“ a přes Kosiginovy reformy rozšířit politiku „Pražského jara 1968“ na celý východní blok. Tedy konec horečnému zbrojení a tím i konec pohádkových zisků této průmyslové branže.

Jakmile bylo dne 05.06. 1968 v hotelu „Ambassador“ v Los Engeles, zcela jasné, že Kennedy v kalifornských primárkách zvítězil a jeho cesta k volbě prezidenta USA je volná, takřka ve stejný okamžik, kdy kandidát opouštěl řečnický pult, zazněly výstřely atentátníka Sirhana Bishary Sirhana a ukončili život nadějného politika.

Na další „New Frontier“ jsme si museli počkat celých dlouhých 22 let, v době prezidentství George H.W. Bushe (1989 - 1993) a sovětského „Dubčeka“ Michaila Gorbačova.

Když se jeden dopisovatel amerického deníku „New York Times“ v roce 1987 zeptal Gorbačova, zdali měl na jeho liberální politiku „glasnosti“ a „perestrojky“ vliv Dubčekův „socialismus s lidskou tváří“ a jaký je rozdíl mezi „Pražským jarem 1968“ a současnou politikou SSSR, odpověděl reformátor jednou, zcela jednoznačnou větou, která nenechává nikoho na pochybách: „ Rozdíl je pouze jediný - 19 let!

Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout