Dva dlužníci – jedna soudkyně, jeden správce
V insolvenčním systému se objevil mimořádně nestandardní postup: stejná soudkyně Městského soudu v Praze vede dvě na sebe úzce navázaná řízení – jedno proti společnosti GARPO s.r.o., a druhé proti jejímu jednateli Františku Krejdlovi, který krátce po úpadku firmy vyhlásil osobní insolvenci.
V obou případech byl jmenován tentýž insolvenční správce – Insolvency Project v.o.s. z Hradce Králové. Tím vznikla situace, která podle právníků může vykazovat rysy zjevného střetu zájmů. Správce má totiž zároveň spravovat majetek právnické osoby a zároveň posuzovat majetkové poměry jejího jednatele – tedy osoby přímo odpovědné za hospodaření téže společnosti.
„Je to právně i eticky neudržitelná konstrukce,“ upozorňuje právní analytik, který zná veškeré aspekty problému, tak nechce být jmenován.„ Správce se tak dostává do postavení, kdy má vyhodnocovat transakce mezi dvěma subjekty, které sám zastupuje – to odporuje principům nestrannosti i základní logice insolvenčního řízení.“
Střet zájmů, který nikdo neřeší
Zarážející je, že tato skutečnost nebyla soudem nijak zohledněna. Neproběhlo ani standardní posouzení možné podjatosti, ani návrh na ustanovení jiného správce. Z právního pohledu jde o situaci, kdy věřitelé nemají jistotu, že správce bude v obou řízeních postupovat s potřebnou nezávislostí.
Zvlášť problematické je to v případech, kdy mohou být pohledávky společnosti a jejího jednatele vzájemně provázané. Správce má pak fakticky rozhodovat, zda uzná či popře závazky jedné strany vůči druhé. „To je typický příklad konfliktu zájmů, který by v řádně vedeném řízení neměl vůbec nastat,“
Sporná rovnost věřitelů
Věřitelé společnosti GARPO si navíc stěžují, že insolvenční správce některé jejich pohledávky odmítl bez řádného zdůvodnění, čímž je vyřadil z hlasování o klíčových rozhodnutích. Zástupce věřitelů, který na pochybení upozorňoval, byl podle jeho slov následně vystaven tlaku ze strany správce, včetně snah o zahájení přestupkových či trestních řízení.
Takový postup vyvolává obavy, že správce využívá své pravomoci nejen k řízení majetkové podstaty, ale i k mocenskému tlaku na ty, kdo upozorňují na nesrovnalosti. Přesto soud nijak nezasáhl – naopak ponechal správce ve funkci a o návrhu na jeho odvolání dosud nerozhodl.
Právní a ekonomické důsledky
Pokud insolvenční správce a soud přehlížejí střet zájmů, ohrožují tím důvěryhodnost celého systému. Nezajistí-li správce včasné převzetí majetku či kontrolu nad finančními toky, nebo dokonce umožní prodej majetku mimo veřejnou dražbu za zlomkové ceny, dopadá ztráta výhradně na věřitele.
Podle trestního zákoníku (§ 226 odst. 3) může být takové jednání kvalifikováno jako pletichy v insolvenčním řízení, tedy vědomé zneužití procesu ke škodě věřitelů. Pokud by se prokázala i spolupráce mezi soudem a správcem, mohlo by jít o zneužití pravomoci úřední osoby.
Od obrany k odvetě
Rostoucím problémem insolvenční praxe je i nátlaková taktika správce vůči věřitelům, kteří upozorní na pochybení. Někteří z nich čelí vykonstruovaným přestupkovým oznámením nebo trestním podnětům. Cílem podle odborníků bývá zpochybnit jejich důvěryhodnost a omezit jejich vliv v řízení.
„Pokud insolvenční správce místo věcné argumentace volí cestu odvetných kroků, je to alarmující signál.“
Systémová slabina
Problém podle odborníků nespočívá jen v individuálním selhání, ale v nedostatečné institucionální kontrole. Správci jsou opakovaně jmenováni týmiž soudci, což vytváří vztah závislosti a loajality. Kárné mechanismy ministerstva spravedlnosti jsou zdlouhavé a v praxi málo účinné.
„Český insolvenční systém potřebuje zásadní revizi,“ „Bez náhodného přidělování správců, transparentního dohledu a jasné odpovědnosti soudů za rozhodování o střetu zájmů bude nadále docházet ke zneužívání tohoto institutu.“
Potřeba reformy
Experti dlouhodobě upozorňují, že insolvenční praxe musí být nejen formálně zákonná, ale i materiálně spravedlivá. Dvojí role téhož správce a soudkyně v propojených řízeních je ukázkou, že současný systém tuto zásadu nedokáže vždy garantovat.
Insolvenční řízení má být nástrojem obnovy důvěry v právní stát a ekonomické prostředí. Pokud se však stane prostředím, kde je střet zájmů přehlížen a věřitelé umlčováni, neplní svůj účel. Namísto ochrany věřitelů posiluje moc těch, kdo umějí systém nejlépe ohýbat.
