V srpnu letošního roku podala společnost Teplic trestní oznámení. Z oznámení je patrno, že se stala obětí podvodu při koupi dřevoobráběcích strojů ze zahraničí, kterou jí zprostředkovala spol. GARPO s.r.o., která je dnes v insolvenci.
Fakta jsou přitom jednoduchá: zaplatila přes 2,3 milionu korun, stroje však byly nefunkční a jejich skutečná hodnota podle odborného posouzení činila sotva 70 tisíc korun.
Na papíře klasický případ hospodářské kriminality. Jenže co udělala policie? Nic!
Poté co oznámení leželo nějaký ten týden na státním zastupitelství, dostalo ho ke zpracování Oddělení hospodářské kriminality v Teplicích. Po několika málo týdnech vydal policejní komisař dokument, který by se dal shrnout do jediné věty:
„Jde o občanskoprávní spor, věc se odkládá.“
1. Bez výslechů.
2. Bez šetření.
3. Bez jakéhokoli dokazování.
A co víc, bez přečtení důkazů, které poškozená firma poslala doporučeně poštou.
Zásilka
s číslem RR180550007CZ, byla v den, kdy vydal policejní poručík František
C., odložení AA, uložena ještě na poště v Teplicích, kde si ji policie ještě
nevyzvedla.
Přesto ten samý den komisař rozhodl, že případ ukončí.
To, že poručík, neprovedl žádné šetření e patrno i z číselné řady elektronické evidence ETŘ (elektronická policejní evidence), kdy v tomto případě končící číslem 7, tedy je zřejmé, že policie neprovedla ve věci žádný úkon.
Neproběhly výslechy, nebyl zajištěn znalecký posudek, neexistuje záznam o prověření zahraniční transakce.
Administrativně byl případ „odložen“ a „založen“. Tedy policejní poručík, má na stole formálně čisto a prázdno.
Zákon
přitom hovoří jasně. Podle § 2 odst. 3 trestního řádu jsou orgány činné v
trestním řízení povinny stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozvědí.
V Teplicích však tato zásada dostala nový výklad: stíhat jen ty, které je
pohodlné stíhat.
Zda jde o záměr, lenost, nebo systémovou únavu, se lze jen domnívat.
Jisté je, že podobné případy se objevují čím dál častěji — a pokaždé podrývají důvěru veřejnosti v to, že právo skutečně platí pro všechny stejně.
Zmocněnec
poškozené firmy, podal stížnost na postup policie. Upozorňuje na porušení
zákona, nečinnost a možné zneužití pravomoci.
Nejde mu o senzaci, ale o princip: „Zákon má chránit poctivé, ne pohodlné,“
říká. A dodává, že pokud policie odmítne vyšetřovat zjevný podvod s milionovou
škodou, vysílá tím jasný signál – že spravedlnost je v Česku spíše otázkou
náhody než systému.
Policie není neomylná. Každý případ má své specifikum, někdy i právní hranici mezi trestním a občanskoprávním.
Jenže zde nejde o hraniční situaci. Tady neproběhlo vůbec nic. A to už není omyl – to je alibismus.
Pokud by stát dokázal stejnou pečlivost, jakou věnuje vyplňování formulářů, věnovat i ochraně práv poškozených, možná bychom podobné články nemuseli psát.
Případ společnosti
z Teplic je malým, ale výmluvným příkladem. Ukazuje, že systém, který má
garantovat zákonnost, může v praxi fungovat jako pohodlný archiv.
Případy mizí v byrokratických složkách, dopisy zůstávají ležet na poště a
spravedlnost čeká někde mezi nimi.
Až příliš často se totiž ukazuje, že největší ticho v trestním řízení nepochází od pachatelů, ale od těch, kteří mají jednat.
