Ředitel je úřední osoba, ačkoliv si to mnozí neuvědomují, ale ředitel školy není pouze pedagogický vedoucí.

Při rozhodování o přijetí žáka, udělení výjimky nebo přestupu vykonává přenesenou působnost státní správy podle § 165 odst. 2 písm. e) školského zákona.
V těchto případech se stává orgánem veřejné moci – úřední osobou ve smyslu trestního zákoníku (§ 127 odst. 1 písm. d)).

Pokud tedy rozhodne v rozporu se zákonem, například ignoruje pravomocné rozhodnutí soudu, může se dopustit trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby (§ 329 trestního zákoníku).

Nejde o kázeňský přestupek, ale o jednání, které může mít trestněprávní dopady.

Odpovědnost nese i obec a kraj, a to dle § 35 zákona o obcích, neboť ta je obec povinna zajišťovat řádný výkon přenesené působnosti a kontrolovat činnost organizací, které zřizuje. Tato povinnost není symbolická.
Pokud obec nebo kraj o pochybení vědí a nepřijmou opatření, mohou nést spoluodpovědnost.

Občanský zákoník v § 2914 stanoví, že právnická osoba odpovídá za škodu způsobenou tím, koho k činnosti použila.

Ředitel školy je v tomto smyslu zaměstnancem zřizovatele – a tedy i jeho právní odpovědnost může být přičitatelná městu nebo kraji.

Jedním z největších rizik je pasivita zřizovatele.

Některé obce se brání odpovědnosti s tím, že ředitel školy je „autonomní“. To je však mylný výklad. Autonomie školy se vztahuje na pedagogickou oblast a hospodaření, nikoli na výkon veřejné moci.

Pokud ředitel rozhodne v rozporu se zákonem a zřizovatel mlčí, může být jeho nečinnost vyhodnocena jako spolupůsobení nebo napomáhání k trestnému činu dle § 24 trestního zákoníku.

Zastupitelé obcí i krajů mají podle § 38 odst. 6 zákona o obcích povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře.

To zahrnuje i povinnost zajímat se o činnost škol, sledovat jejich rozhodování a zasáhnout, pokud existuje podezření na porušení zákona.

Ignorování problému může vést ke správnímu deliktu nebo i trestní odpovědnosti.

Všechny kroky školy i zřizovatele by měly být vedeny zásadou nejlepšího zájmu dítěte. Ta je zakotvena v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte i v § 858 občanského zákoníku.
Tento princip neznamená libovůli, ale respekt k právní jistotě dítěte a k soudním rozhodnutím, která jeho situaci upravují. Škola, která přijme dítě bez souhlasu obou rodičů nebo v rozporu se soudním rozhodnutím, nejen porušuje zákon – zároveň dítě vystavuje právní nejistotě.

          Tedy co mí zřizovatel v takových případech dělat? Zodpovědný zřizovatel by měl:

a)     Provádět pravidelný dohled nad dodržováním zákonů ve školách.

b)     Reagovat bezodkladně na podněty či stížnosti na nezákonné postupy.

a)    Poskytovat právní metodickou podporu ředitelům.

b)    Vyvozovat důsledky, včetně možnosti odvolání ředitele podle § 166 odst. 5 školského zákona.

Školství je oblast, kde se potkává státní správa, samospráva a každodenní život rodin. Zřizovatelé proto musí chápat, že jejich role není jen administrativní.
Nesou plnou právní odpovědnost za to, že jejich školy jednají v souladu se zákonem.

Právní jistota a odpovědnost nejsou překážkou vzdělávání – jsou jeho zárukou.

A právě tam, kde se školství setkává s právem, by mělo platit jednoduché pravidlo: Zákon není nepřítel školy, ale její ochrana!