V ideálním právním státě má být státní zástupce garantem zákonnosti, nestrannosti a profesionality. Měl by stát nad věcí – nikoli v ní. Jenže co se stane, když se ten, kdo má dohlížet na dodržování práva, začne místo toho bránit a vysvětlovat svůj postup? A když tím nechtěně sám poruší zákon, který má hájit?

Taková situace se podle dostupných dokumentů odehrává na Okresním státním zastupitelství v Nymburce, kde došlo k neobvyklému sporu o samotnou podstatu nestrannosti.Podjatost, která se „neposuzuje“

Podle obsahu právních podání zastupitelství odmítlo rozhodnout o námitce podjatosti s odkazem na to, že „ještě nebylo zahájeno trestní řízení“, a tedy že o věci nelze rozhodovat podle trestního řádu.

Jenže právě tato interpretace budí pochybnosti. Zákon o trestním řízení (§ 158 odst. 1–3 TŘ) jasně uvádí, že i fáze prověřování je součástí trestního řízení – tedy období, kdy už platí zásady nestrannosti, zákonnosti a zdrženlivosti.

Pokud by se přijal výklad, že v této fázi nelze rozhodovat o podjatosti, znamenalo by to, že právě v nejcitlivějším okamžiku – kdy se rozhoduje, zda vůbec dojde k vyšetřování – by mohly být pochyby o nestrannosti bez jakékoli právní obrany.Když se rozhodnutí mění ve „sdělení“

Znepokojení vzbuzuje i tón samotného vyjádření. Místo právního odůvodnění se objevují výroky o motivech oznamovatele, údajně „nespokojeného s postupem úřadu“. Taková formulace ale nemá v právním textu co dělat – není úlohou státního zástupce hodnotit pocity občana, ale řídit se zákonem.

Zásada zdrženlivosti a objektivity patří k pilířům činnosti státního zastupitelství. Jakmile se orgán začne bránit, místo aby jednal podle paragrafů, přestává být garantem spravedlnosti a stává se jejím účastníkem.

 Systémová chyba?

Z právních analýz vyplývá, že v podobných případech má být věc obvykle předána jinému státnímu zastupitelství – například z důvodu možných vazeb mezi místními soudci a státními zástupci. Tento postup je běžný a chrání důvěru veřejnosti.
V Nymburce se to ale nestalo. A právě proto je nyní na krajské úrovni, aby se tímto případem zabývala a posoudila, zda nedošlo k porušení zásad nestrannosti.

Spravedlnost musí být vidět

Evropský soud pro lidská práva už v 80. letech jasně řekl: spravedlnost nestačí jen vykonávat – musí být také viditelná. To znamená, že i zdání zaujatosti je problémem. Pokud se občan setká s tím, že jeho námitka není rozhodnuta podle zákona, ale zamítnuta neformálním „sdělením“, právní stát tím ztrácí část své důvěryhodnosti.Co z toho plyne

Případ z Nymburka neukazuje jen na možné pochybení jednotlivce. Ukazuje na slabé místo celého systému – na okamžik, kdy se zákon mění v obranný štít místo v nástroj spravedlnosti.
Ať už bude výsledek přezkumu jakýkoli, jedno by mělo být jasné: státní zástupce nesmí být soudcem ve vlastní věci. Jinak se z principu spravedlnosti stává jen fráze