Podle občanského soudního řádu (§ 27 a násl. o. s. ř.) má účastník řízení právo dát se zastupovat „kteroukoliv plně svéprávnou osobou“. Zákon tak připouští širší prostor než jen pro advokáty. Přesto se v praxi stále častěji objevují snahy tento prostor omezit – a to pod záminkou „ochrany kvality právních služeb“.

Česká advokátní komora přitom dlouhodobě hájí názor, že poskytování právní pomoci by mělo zůstat výhradně v rukou advokátů, kteří jsou profesně odpovědní, pojištění a vázaní etickým kodexem. Argumentace má racionální jádro – občan se má chránit před neodborností a rizikem špatné právní rady. Problém však nastává ve chvíli, kdy se tato ochrana mění v monopol.

Zastoupení advokátem bývá pro mnohé občany finančně nedostupné, a právě zde má institut obecného zmocněnce nezastupitelné místo. Umožňuje lidem z nižších příjmových skupin, seniorům či malým podnikatelům bránit svá práva i bez nákladné advokátní pomoci. Omezování této možnosti – byť nepřímo – se tak může dotýkat samotné podstaty práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Kritici advokátní komory upozorňují, že se z profesní samosprávy postupně stává regulátor s mocí omezovat konkurenci. Každý návrh na rozšíření práv obecného zmocněnce bývá odmítnut s odkazem na „ochranu veřejnosti“, přestože ve skutečnosti může jít spíše o ochranu ekonomických zájmů uzavřené profesní skupiny.

Zatímco v jiných evropských zemích se otevírá prostor pro „paralegály“ či registrované právní asistenty, české prostředí zůstává konzervativní. To snižuje pružnost trhu právních služeb a posiluje vnímání advokacie jako privilegovaného stavu.

Debata o monopolizaci advokacie by proto neměla být vedena jen mezi právníky. Jde o otázku rovnosti přístupu k právní ochraně, která se dotýká každého občana. Stát by měl hledat rovnováhu mezi ochranou kvality právní pomoci a skutečnou svobodou volby právního zástupce.

Jinými slovy – profesní monopol nesmí být zaměňován za veřejný zájem ani stát nad právem.