Podle současné právní úpravy může exekutor po šesti letech zastavit řízení, pokud se nepodařilo vymoci ani korunu. Po dvanácti letech je zastavení povinné ze zákona. Na první pohled jde o krok správným směrem – snaha ukončit vleklá řízení, která se nikam neposouvají.

Jenže skutečnost je složitější. Zastavení po šesti letech neznamená konec exekuce navždy. Pokud věřitel trvá na svém, může požádat o její obnovení. Dlužník tak zůstává v nejistotě: byť mu exekutor oficiálně oznámí, že řízení končí, nikdy si nemůže být jistý, zda se za rok či dva celý proces nerozjede znovu.

Dalším kontroverzním bodem je odměňování exekutorů. Za každou zastavenou exekuci dostávají paušální částku od státu, přibližně 1 000 korun. Smyslem bylo pokrýt náklady spojené s administrativou, ale v praxi jde o milionové částky.

Pokud má exekutor například 43 tisíc neúspěšných řízení, znamená to pro státní rozpočet zhruba 43 milionů korun. Peníze přitom neputují na pomoc dlužníkům, ani neřeší podstatu problému – jsou čistě „odměnou“ za to, že exekutor zastavil řízení, které nikam nevedlo.

Z pohledu běžného občana jde o absurdní situaci. Exekuce, která byla formálně ukončena, se může kdykoli znovu objevit. Dlužníci tak zůstávají rukojmími systému, který jim nenabízí šanci na skutečné oddlužení. Sociologové dlouhodobě upozorňují, že právě trvalá nejistota a strach z návratu exekuce patří mezi faktory, které dlužníky udržují na okraji společnosti.

Výsledkem je začarovaný kruh: lidé v exekucích často pracují „na černo“, aby nepřišli o výdělek, nebo se uchylují do šedé ekonomiky. Stát tím přichází o daňové příjmy, zatímco vyplácí miliony exekutorům.

Současný model tak paradoxně podporuje šedou ekonomiku. Exekutoři získávají jisté příjmy, věřitelé mají stále možnost obnovit vymáhání, stát platí, ale dlužníci žijí dál v právní a ekonomické nejistotě. To není systém, který by směřoval k vyřešení dluhové spirály, ale spíše její udržování.

Pokud má zastavování exekucí skutečně plnit svůj účel, musí být spojeno s definitivní právní jistotou pro dlužníky. Zastavená exekuce by měla znamenat skutečný konec – a nejen dočasnou přestávku. Stejně tak by měla být přehodnocena odměna exekutorů: stát by měl hradit jen prokazatelné náklady, nikoli plošný paušál, který v konečném důsledku vytváří prostor pro odčerpávání veřejných financí.

A především: stát by měl více investovat do prevence zadlužení a podpory oddlužení, protože jedině tak se podaří snížit počet lidí, kteří se propadají do exekučních spirál.

Český systém exekucí se tváří jako funkční nástroj spravedlnosti. Ve skutečnosti se ale často stává mechanismem, který živí sám sebe – a to na úkor obyčejných lidí i státního rozpočtu. Dokud se nezmění základní nastavení, budou tisíce lidí dál žít s cejchem věčného dlužníka a stát bude financovat šedý svět exekutorů.