Ani tentokrát většina zaměstnanců totiž na celorepublikový průměr nedosáhla. Média letos přinesla informaci, že průměrný plat v roce 2013 činil 25 128 Kč. To v podání hlasatelů znamená nárůst o šestnáct korun. Sice nevýrazný, ale pořád nárůst.

Zní to přece lépe, než kdyby se řeklo, že v Česku platy klesají – ačkoliv tomu tak skutečně je. Je přece více než jasné, že pokud si za svůj plat (i když je o několik desetikorun vyšší) koupím méně, o reálném nárůstu nemůže být řeč. Stejně tak tomu bylo i v případě důchodů, kde se používalo sousloví, že »porostou pomaleji«. Nominálně možná, ale v reálu přišli senioři o část svého důchodu, aby tehdejší vláda mohla vyplatit dar církvím a zbylo na nevýhodné zakázky na ministerstvu obrany, dopravy a dalších resortech.

Zveřejňování průměru ve mně vždycky vzbudí vzpomínky na scénku Felixe Holzmanna o legendárním statistickém kuřeti: Sejdou se dva lidé, z nichž jeden snědl celé kuře a druhý už dva dny nic, ale v průměru jsou oba dobře najedeni. Sociologové totiž velmi dobře vědí, že průměr jakožto statistická informace se používá pouze tehdy, nejsou-li hodnoty příliš rozptýleny od středu. To ale v případě platů a mezd českých zaměstnanců neplatí, protože rozdíly příjmů mezi jednotlivci i skupinami jsou skutečně veliké.

Mnohem důležitějšími ukazateli jsou tedy modus a medián. Medián nám udává střední hodnotu – tedy že polovina pracujících bere více a polovina méně. V ČR činí medián lehce přes 22 tisíc korun hrubého. Podle mého soudu je ale úplně nejdůležitější pro české podmínky modus. Ten říká, která hodnota se vyskytuje v souboru nejčastěji, aneb jakou výši platu Češi nejčastěji berou. A to je v naší zemi lehce nad 15 tisíc korun. Na průměrnou mzdu totiž nedosáhnou dvě třetiny pracujících. Právě tady je náš stěžejní problém, v průměru se máme všichni dobře, ve skutečnosti spoustě lidem – statistika nestatistika – jejich plat nepokryje ani základní náklady na živobytí!