Pamatuji si dobu, kdy Václav Klaus, ODS a všichni, kterým záleželo na rychlé transformaci společnosti, plamenně obhajovali rychlé vypořádání restitučních nároků a privatizaci veřejných statků. Proběhlo několik kol kuponové privatizace a značná část hospodářských aktiv byla převedena do soukromých rukou. Právě rychlost, s jakou bylo vypořádání majetkových vztahů provedeno, zajistila, že Česká republika byla dlouhou dobu hospodářským premiantem mezi ostatními postkomunistickými státy.
Zásadní premisou rychlé privatizace byl správný předpoklad, že soukromý vlastník je daleko lepším správcem majetku, než stát.
Zdá se, že s ubíhajícím časem se myšlení některých politiků hrozivě posunulo nebo plíživě posouvá k opačnému a řekl bych, po zkušenostech komunistických let, i velmi nesprávnému názoru, že stát ví lépe než vlastník. Uvědomuje si vítěz nedávných voleb, že s možným zpochybněním platnosti jednoho restitučního nároku může vypustit z láhve džina ke zpochybnění dalších restitucí a privatizací?
Co když se příští další vláda začne zajímat, jak vlastně proběhly všechny ty kuponové privatizace a jak vlastně ti restituenti ke svým majetkům a nárokům přišli? A všichni víme, kdo chce psa bíti, hůl si vždycky najde. A státní pokladna vždy potřebuje víc než má.
Zpochybnění jedné restituce může zpochybnit restituce ostatní, minimálně ve vědomí a duši národa, a pro každou budoucí státní pokladnu nebude nic jednoduššího, než látat díry v rozpočtu hledáním možností, jak z vráceného majetku dostat něco zpátky. A zatímco stát a jeho personál zase bude hýřit a rozhazovat na opulentních žranicích (v současném žargonu konferencích), chudák restituent nebo vlastník zapláče.
Komunisté ve svém znárodňovacím procesu pouze navázali na proces, započatý již za první republiky a pokračující v poválečných letech. Kam nás tato cesta zavedla, si ještě řada z nás velmi dobře pamatuje.
Varuji před jakýmkoliv dalším a opětovným zpochybňováním práv soukromých vlastníků a jakýmkoliv pokusům o hledání cest, jak jim opět sebrat to, co jim bylo vráceno a co jim právně náleží. Varuji před skutečností, že nyní mohou být na řadě třeba církve, příští vláda to zase spočítá šlechtě a vládě následné se to tak zalíbí, že může začít brát těm, kteří sami hrozivého džina vypustili. Bude-li nyní v ohrožení restituční nárok církve, jakou jistotu má Andrej Babiš, že až stat zase všechno prožere, nepřijde na řadu jeho majetek?
Stabilita zemí se odvíjí od stability majetkových vztahů. Respektujme proto právní stát i v oblasti majetkové a nezpochybňujme tezi, pocházející již od Adama Smithe, že soukromý vlastník je nejlepším vlastníkem. Od podnikatele, jakým je Andrej Babiš, bych jeho názory v oblasti restitucí nečekal.
Dnes dav volá „Církve plaťte!“. Už zítra může stejný dav při správném vedení volat „Bohatí plaťte“.
Ujišťuji čtenáře, že obě volání jsou pomýlená a k prosperitě státu ani národa nepovedou, stejně jako nevedly nikdy drive.
