Mám na mysli jiné výročí – výročí dosud živé, stále vyvolávající hluboké emoce a plameny citového vzedmutí v srdcích a myslích pamětníků. Dne 11. listopadu 1965 vyhlásila vláda Rhodesie, britské korunní kolonie na jihu Afriky, nezávislost na své mateřské zemi. Stala se tak po Spojených státech, které podobnou deklaraci učinily o necelých dvě stě let dříve (1776), druhou – a zřejmě poslední – zemí, která tak učinila (byť to nyní bouří třeba ve francouzské Nové Kaledonii).
Zatímco Spojené státy dostaly šanci vybojovat si své právo na nezávislost se zbraní v ruce, strach z krvavého odporu rhodeských osadníků a odmítnutí armádních špiček vést válku proti vlastním lidem na africkém kontinentě a často kamarádům z front druhé světové války vedly k tomu, že Rhodesie nemusela čelit vojenské intervenci, nýbrž intervenci daleko záludnější – mezinárodní izolaci, ekonomickým sankcím a teroristickým útokům.
Tehdy západní svět – až na čestné výjimky jako salazarovské Portugalsko, de Gaullova Francie a někdy i Rakousko, blokující svým vetem či zdržením se hlasování přijetí některých protirhodeských rezolucí OSN – zasel semínko podrývání a relativizace vlastních demokratických principů a hodnot, na nichž byl postaven a z nichž čerpal nejen poválečný ekonomický a sociální úspěch. Tehdy akcelerovalo ustupování zásad západního světa moderním, leč vyprázdněným idejím a heslům o právu národů na sebeurčení a boji proti koloniálnímu útlaku (podobně jako je tomu dnes s prázdnými idejemi o ochraně klimatu a boji proti oteplování). S tichým souhlasem Západu byly bývalé kolonie ovládány autokraty, diktátory a uzurpátory moci, kterým se dostávalo v mezinárodních organizacích stejného hlasu jako demokratickým zemím.
Rhodesie tehdy řekla ne: u nás se nic měnit nebude, chceme jít dál ve stopách těch, kteří v roce 1890 vzdali hold královně a vlasti u praporu právě založené první osady na území tehdejšího Mashonalandu – Fort Salisbury.
Plody tehdejší politiky zrady demokratických principů a společenských hodnot (dnes vrcholící třeba i v relativizaci pohlaví) sklízíme právě nyní. Rhodesie, stejně jako Československo, je už zemí minulosti. Zato země nejaktuálnější přítomnosti jsou ekonomicky zdevastované a sociálně rozvrácené Zimbabwe (následník Rhodesie), neustálými válečnými útrapami krvácející Kongo, krvavou řeží s téměř milionem obětí za půl roku prošlá Rwanda. Právě teď, když čteme tento text, čpí pach tlejících lidských ostatků – viditelných třeba prostřednictvím satelitů Yaleovy univerzity v El Fasheru v Súdánu. A cožpak i putinovské Rusko není výsledkem západní benevolence a tolerance? Zavřením očí před okupací Krymu v roce 2014? Před krvavou válkou v Čečensku? Před zasahováním do záležitostí Gruzie či Arménie a štvaním národů jednoho proti druhému?
Dne 11. listopadu 1965, právě před šedesáti lety, vyhlásila vláda Rhodesie jednostrannou nezávislost na Velké Británii s cílem uchovat hodnoty, na nichž byla vystavena – hodnoty demokratického vládnutí, lidské tolerance, vlády práva a spravedlnosti, odpovědnosti občana za sebe, za komunitu, za stát.
Světu trvalo dlouhých patnáct let, než se podařilo tyto hodnoty zlikvidovat a prostřednictvím zmanipulovaných voleb dosadit do čela státu uzurpátory, po nichž zůstává jen „spálená země“, řečeno slovy Miloše Zemana. A brzy po likvidaci civilizačních hodnot tak pečlivě střežených bílými osadníky přišla první lidská jatka nové vlády černé většiny – operace Gukurahundi a masové vraždění příslušníků národa Ndebele národem Shona. Krutá msta nového vládce země Mugabeho (Shona) svému konkurentovi Nkomovi (Ndebele). Podle odhadů bylo zmasakrováno kolem 20 000 lidí. Tohle si Západ přál svou podporou nacionalistů a teroristů proti demokratické Smithově vládě?
„Co jsme udělali špatně?“ ptají se dnes rhodéští pamětníci. „Co to bylo za časy, když ať jsme učinili cokoli, všechno bylo špatně,“ zpívá v památném songu rhodéský písničkář Clem Tholet (U.D.I. Song). Stojí za to si poslechnout a vnořit se do myšlení tehdejší Rhodesie..
Nedávno jsem slyšel na televizi Noe zajímavou diskusi, v níž diskutující žena přemýšlela nad volebním právem. Uváděla něco ve smyslu: „Chci-li řídit auto, musím mít řidičský průkaz. Chci-li být myslivcem, musím mít lovecký lístek. Ale chci-li volit, nepotřebuji k tomu nic…“
Zajímavá myšlenka. A přitom ve volbách rozhodujeme nejen o sobě, ale o celé zemi, o celém národu – kam budeme směřovat. A to bez jakékoli kvalifikace.
V Rhodesii tomu tak nebylo. Chtěl-li občan volit, musel splňovat určité podmínky – platit daň z majetku (75 GBP ročně), prokázat určitou výši příjmu (300 GBP ročně) a mít ukončené základní vzdělání. To platilo stejně pro černé i bílé voliče. Žádná diskriminace, žádné výjimky. Ber nebo neber.
Když se rozhlédnu kolem sebe a vidím, kdo za mě rozhoduje, myslím, že nějaká inspirace v rhodeském volebním systému by určitě nebyla na škodu. A jsem přesvědčen, že by to bylo ku prospěchu všech občanů.
Inspirací bychom ve staré dobré Rhodesii našli více. I proto má smysl si 11. listopad 1965 stále připomínat. Přijde čas, kdy jeho aktuálnost bude i pro nás nanejvýš urgentní. Masy bezprizorních migrantů a brutalizující se svět boje o zdroje jsou výstrahou. A současně nebezpečím, proti němuž je zdánlivé oteplování klimatu nepatrná malichernost.
