Pane profesore, ve své poslední glose jste označil Petra Pavla za „největšího nepřítele českého státu po druhé světové válce“. To je mimořádně tvrdé hodnocení. Co vás k němu vedlo?

Nejlépe by bylo přetisknout mé glosy. Tam je to sice krátce, ale pregnantně řečeno. K mému hodnocení mě vedla řada usilovných pokusů prezidenta Pavla strhnout moc ve státě na svoji stranu.

Glosa Milana Knížáka: ZEMĚ ČESKÁ, DOMOV MŮJ ...

Je mi trapně několikrát za sebou psát o stejném jevu, ale to, co předvádí český prezident Petr Pavel, překračuje všechny meze.

Část svého života poslušně vyznával heslo „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“ a teď křičí, že Rusko je tím největším nepřítelem celé západní civilizace. Je to typický voják: poslouchá rozkazy a dál rozkazuje.

Petr Pavel je největším nepřítelem českého státu po 2. světové válce. Měli jsme prezidenty alkoholiky, slabochy a přisluhovače, ale nikdo z nich tak zarputile neproklamoval zrušení naší suverenity.

Staletí jsme se snažili udržet vědomí českého státu, který byl již od raného středověku na mapě Evropy. Rakouskou porobu jsme se snažili rozvrátit, a když se to konečně povedlo, stali jsme se suverénním státem.

Dnes pojem vlastenectví devalvuje. Zapíráme tím velké osobnosti, které pohnuly dějinami. Zneuctíváme odkaz těch, kteří za českou zemi položili životy.

Pavlovo volání po vzdání se naší suverenity, jeho nadšené přijímání utopických plánů sjednocené Evropy, jeho snaha zbavit se jednoho ze symbolů naší existence – české koruny, atp. jsou jasným projevem vlastizrady.