Samozřejmě, vlnu nenávistných útoků à la Strakatý si už prožil leckterý “dezolát” a nikoho ve světě “libtardů” to nevzrušilo, naopak zněl potlesk. Právě proto je ale Strakatého causa důležitá: doposud nebyl stigmatizován a jde o celkem známou figuru mediálního mainstreamu. Přesto jsme mohli vidět, jak rychle a kam až v honbě za vnitřním nepřítelem může postoupit paranoidní “foltýnizace” té množiny národa, co sama sebe má za tu lepší, chytřejší a vzdělanější.

Pár z těch, co si dříve rádi přisazovali, se teď jakoby probralo (Šídlo), protože jim zřejmě došlo, že příště mohou být na řadě oni. Je ale pozdě, tón už udávají extremisté, kteří budou tlačit na pilu dál.

Lampasácko-zpravodajský způsob myšlení už prosákl těmito lidmi až do morku kostí. Friend or foe, nic mezi tím. Je proti nim, kdo není s nimi. Cokoliv může být podezřelé, kdokoliv může být podezřelý. Každý je potenciální nepřítel a musí proto rituálně prokazovat opak. Ne-li, je zle, viz Strakatý.

Jejich svět je nekonečným sledem nepřátelských vlivových operací a dezinformačních kampaní, které jen oni jsou schopni odhalit a odolat jim. Kdo takové vidění světa zpochybňuje, jen jim tím dokazuje, že už je sám obětí nepřátelské vlivové operace nebo dezinformace. Jejich idolem už není intelektuál havlovského typu (ten se ostatně přizpůsobil první), ale armádní generál nebo vrchní zpravodajec. Tito nevolení státní zaměstnanci jsou pro ně nejvyšší veřejnou autoritou, těm se klaní, jejich teze papouškují.

Jde o nebezpečný trend. Jeho důsledkem je jednak agresivní militarizace veřejného diskursu, jednak dusivá atmosféra podezíravosti, denunciace a ostrakizace. Nikdo není předem vyviněn. Každého může nakonec stihnout virtuální poprava, která má ovšem reálné důsledky.

Je třeba o tom stále mluvit nahlas, je třeba se tomu kontinuálně stavět na odpor, je třeba se toho nebát a neustupovat tomu.

Nebo pomalu sklouzneme do lepkavého bahna někdejší normalizační atmosféry.

Ještě je čas.