Ona zlomová linie ve skutečnosti probíhá mezi těmi, kdo jsou někde doma a hájí svůj domov i kulturu, a sociálními inženýry, kteří jsou doma všude a nikde a šilhají po kultuře jiné.

Nejde o nic specificky českého, podobný jev je možné pozorovat v celém západním světě. Tradiční strany pravo-levého spektra se dopustily chyb a nedokázaly zareagovat na měnící se poptávku veřejnosti. Původní pravo-levý souboj byl jakoby překryt novou dělící linií. Už jím není nějaký ten procentní bod sazby daně nebo nuance zákoníku práce. Tou linií je spor mezi konzervativismem a pokrokářstvím, mezi zdravým rozumem a neomarxismem, či mezi zakořeněnými a neoliberály.

Tradicionalisté tedy „zakořenění“ jsou ti, kdo jsou primárně někde doma, ctí tradice a přejí si pokračovat v odkazu svých předků, souzní s místem, kde se narodili. Chtějí udržet svůj hodnotový svět takový, jaký byl. Jejich postoj k životu, minulým a budoucím generacím by se dal shrnout do hesla „Převzít, přidat, předat.“ A pomoc bližnímu odvozují od významu slova bližní. Tedy ten, kdo je nám blízko.

Naopak pokrokáři jsou vlastně takoví „vykořenění“, tedy ti, kteří jsou doma všude a nikde. Za svůj původ se tak trochu stydí, své spoluobčany by nejraději podrobili převýchově. Jejich vztah k minulosti a budoucnosti by se dal zjednodušit do hesla „Je třeba vše zásadně přetvořit. Zbourat a začít od nuly“.

Podobné dělení však platí nejen pro občany, ale i pro firmy. Ty jsou nedílnou součástí našeho lidského ekosystému. A je velký rozdíl, žijeme-li ve světě s dominancí tradičních (zakořeněných) nebo globálních (z firemního pohledu pokrokářských) firem!

Typickou globální firmou je nadnárodní korporace. Té jde tradičně o zisk, ale její přidaná hodnota v místě působení nad rámec platby (minimálních) daní je velmi malá. Ze zisku tedy druhotně společnost jinak neprofituje. Operuje na jiném území, než kde žijí její vlastníci. Ze vzdálené centrály se pak o nás rozhoduje, často bez ohledu na místní znalosti. Přesto, že jde často o společnost bohatší než celá Česká republika, neváhají sesbírat všechny lokální dotace, pobídky a úlevy (z daní vybraných od tradičních domácích firem) a v případě recese ihned „zavřít krám“ a přemístit se na druhý konec světa. Ano, i taková korporace dá vzhledem k PR nějaké ty peníze na lokální charitu, ale většinou jde o viditelné, megalomanské akce typu Olympijský stan na Letné.

Tradiční domácí firmy, to jsou typicky malé a střední podniky. Mají jasné vlastníky budující postupně své „impérium“, jsou sžité s místem a je i v jejich zájmu, aby bylo krásné a prosperovalo.

Jako starosta Sokola Podolí z naší staré kroniky vím, kolik malých místních podniků a živnostníků něco udělalo nebo přispělo pro naši jednotu. To dnes není možné. Pro globální firmu jsme nezajímavý subjekt i místo. To v dobrém slova smyslu propojení lokální komunity a businessu se úplně vytrácí a citelně chybí. Jistě, nejsem staromilec a obraz patriarchálního pana továrníka, který ze své vily na předměstí jde ráno pěšky do práce „s viržinkem a špacírtágem“ a cestou zkontroluje pořádek

v obci, patří již jen mezi romantizující vzpomínky. Ale síť tradičních a zakořeněných, v místě viditelných a zodpovědných právnických osob, je to, co potřebujeme. Jen ty dnes vytvářejí skutečnou přidanou hodnotu a odvádí do rozpočtu daně. Než dvacet posudků a výběrových řízení je vždy lepší, aby chodbu v místní škole vymaloval místní malíř pokojů. Jeho vizitka bude všem na očích.

A je třeba také jednou prosadit to, co už před léty navrhoval předseda CSU Seehofer. Tedy aby malé podniky byly osvobozeny od všech nesmyslných regulací. Ty ať se týkají jen velkých hráčů na trhu. Vždyť ostatně velcí hráči jsou původci většiny nesmyslných regulací – zadusí jejich malou, vznikající konkurenci.

V monokultuře globálních korporací a domácích oligarchů se totiž opravdu nežije dobře.