To těžko mohlo překvapit.Jednak jde o historii v Čechách notoricky známnou (dalo by se říci součást národní mytologie), jednak se nabízí srovnání se slavným zpracováním téhož tématu ve vyýpravných velkofilmech režiséra Otakara Vávry z 50 let (scénář tehdy napsal M.V. Kratochvíl)

   Tady ovšem jakékoliv srovnání kulhají.  Podobná televizní zpracování nejsou o nákladných efektech, vhodných do multikina. Ambicí tvůrců nepochybně  nebyl  odkaz na mýtotvornost vskvělých Vávrových velkofilmů.  Představitel hlavní role Matěj Hádek ani nemohl ve své roli napodobovat patos velkých a možná až přepjatých gest charismatického Zdeňka Štěpánka.

      Autoři prostě zvolili formát civilnějšího, nenabubřelého vyprávění, možná  pro někoho s poněkud nezvykle demýtizujícím tónem, určeného spíš poučenějším divákům, kteří dobře znají historické souvislosti.  Mně osobně tedy absence exaltovaných vášní či popisnost stylu a doslovnost vybraných historických odkazů rozhodně nevadí. Nutí to člověka sáhnout do knihovny a připomenout si  o Janu Husovi, co už třeba pozapomněl.

        Hus tu hlavně není kráčející pomník, ale živý člověk, jehož osud ovlinily mocenské intriky jeho doby  Zásadově věřící, ale současně pochybující a jako učenec trápící se nad rozumovým poznáním pravdy. V první části televizní trilogie je jistým vrcholem “Dekret kutnohorský”, kdy se ještě poměrně mladý Jan Hus stává 20. října 1409 rektorem pražského vysokého učení,  které svými postoji k církevní krizi a papežskému schizmatu vstupovalo dokonce do evropské politiky.

        Příběh je okořeněn  platonickým flirtováním mistra Husa a české královny Žofie. Jejich vztah měl začít ještě když mladý Hus přišel studovat v roce 1389 na artistickou fakultu do Prahy. Vzhledem k stavovským rozdílům mezi selským synkem a princezny z bavorských Wittelsbachů velmi nepravděpodobné, ale budiž. Hus sám přitom ve svém životě žen neměl, protože v roce 1400 vstoupil do kněžského stavu. Přesto ve filmové fikci na královnu jako na ženu v duchu mistr Hus myslel i v kostnickém žaláři

      Edukativní význam má zejména příběh mistrova vztahu k jeho blízkému příteli Štěpánu Pálečovi. Původně až rigorosní vyznavač Wiclefova učení je inkvizičně zlomen a  stává se  nenávistným Husovým žalobcem Sám fomuluje a v mnohém falšuje body žaloby z jeho spisu “De ecclesia” a když jím zrazený Hus hyne na hranici,  umírá v polském exilu trápen výčitkami.

      Duchovní člověk Hus hledal jako první  křesťané sociální spravedlnost v evangeliu. Nejen věřil v království Ježišovo, ale chtěl ho také orthodoxně žít.  U mírného, ale neústupného Husa se tak překrývá teologie s osobitou sociální filosofií. Svým životem se stal symbolem úsilí o sociální pokrok, který překročil český prostor.  Sekularizace katolické církve i  úspěšná vzpoura proti feudálním autoritám byly však v jeho časech ještě vzdáleny.

     V  hodnocení významu Husa se už dříve střetávaly  interpretační tradice  vycházející  jak z optiky protestantské, tak z národně buditelské ale i revoluční. V tomto novém televizním filmu lze postřehnout určitý posun od levičáckého archetypu vášnivého agitátora, buřiče  a otce sociálních revolucí  k obrazu originálního učence nadnárodního formátu a tvrdošíjného církevního reformátora,

      Nevíme, jak by  Hus smýšlel o pozdějším radikálním táborském komunismu, který nakonec sám upaloval vlastní sektáře (jako se stalo Petru Kánišovi z rukou hejtmana Žižky).  Hus osobně věřil, že zejména duchovní osvěta povede k vysněnému cíli a podporoval proto vytvoření možnosti pro každého číst v písmu svatém. I proto se ostatně věnoval českému pravopisu.

       Kritikou sociální nerovnosti, svatokupectví  a hlásání neposlušnosti hříšným prelátům  překračoval pouhé idealistické apely. Sahal na podstatu moci a proto byl nakonec upálen.  Možná i proto papež Jan Pavel II. sice  v roce 2000 naznačil omluvu, že pro názory by se lidé zabíjet neměli, ale názory Husa jakožto katolického kněze jsou pro církev jaksi stále kacířské. Ale právě toto kacířství vrůstá do české povahy možná nejhlouběji.