Nejvýraznější roli sehrála Sudetoněmecká strana (SdP) Konrada Henleina, která se v roce 1938 přeměnila na pátou kolonu nacistického Německa. Její ozbrojené křídlo – Sudetendeutsches Freikorps (Sudetoněmecký sbor dobrovolníků) – provádělo od září 1938 teroristické akce v československém pohraničí: přepady celnic, policejních stanic, vraždy a únosy. Formálním velitelem byl sám Henlein a zástupcem Karl Hermann Frank. První jmenovaný si v květnu 1945 podřezal žíly a druhý byl později popraven v Praze 1946.
Nicméně další špičky sudetoněmeckých nacistů, kteří válku přežili, dopadli daleko lépe. A mnozí z nich dokonce ve „svobodném Německu“ udělali slušnou kariéru.
Nejvýraznější případy
Fritz Köllner (1904–1986) je jeden z nejvyšších představitelů sudetoněmeckého nacistického hnutí, který sehrál klíčovou roli při rozbití Československa v roce 1938 a poté si udělal solidní kariéru v nacistickém režimu. Byl to zapálený nacista a velel armádní skupině Slezsko, která napadla a obsadila část Československa ze severovýchodního směru. Po porážce nacistů si vysloužil trest smrti za těžké zločiny proti ČSR, poté mu ale byl trest snížen. V roce 1955 byl propuštěn a vysídlen do západního Německa, kde se o něj bývalí nacističtí přátelé postarali, neboť už zastávali ve statní správě vysoké funkce. Köllner se stal vládním radou v bavorském ministerstvu práce a vlivnou osobností v Sudetoněmeckém landsmanšaftu. Zemřel v listopadu 1986.
Franz May byl dalším z velitelů Sudetoněmeckého Freikorpsu. Velel skupině Sasko se sídlem v Drážďanech. Tato skupina měla v říjnu 1938 14 praporů (7 600–13 000 mužů) a operovala v oblasti od Žitavy po Aš (nejzápadnější část Sudet). Freikorps pod jeho velením prováděl přepady československých celnic, policejních stanic a teroristické akce proti českým civilistům a úřadům. Před rokem 1938 byl May funkcionářem Sudetoněmecké strany (SdP) – patřil k členům hlavního rady SdP (Hauptrat) a byl aktivní v sudetoněmeckém nacionalistickém hnutí. Po Mnichovské dohodě a obsazení Sudet se stal součástí nacistické struktury v Říšské župě Sudety (Sudetengau).
Na konci války se Mayovi povedl jedinečný kousek. V květnu 1945 byl sice zajištěn v průběhu Pražského povstání, ale povedlo se mu utajit svou totožnost. Obelhal české úřady a pod jménem „Franz Martin“, které si sám vymyslel, byl vysídlen do Západního Německa. Když to všechno „prasklo“, náš stát žádal jeho vydání jako válečného zločince, ale bez úspěchu. May se pak zapojil, správně tušíte, do Sudetoněmeckého Landsmanšaftu, i když nějakou závratnou kariéru v Německu neudělal. Zemřel v roce 1969.
Hans-Christoph Seebohm patřil k nejvlivnějším. Sice nebyl rodákem ze Sudet, ale nacista byl kovaný, rovněž byl členem Hitlerovy NSDAP od roku 1933. Po Mnichovské dohodě stal předsedou dozorčí rady arizované (rasově očištěné) Československé uhelné společnosti. Po válce emigroval do západního Německa, kde se stal spolkovým ministrem dopravy (1953–1966) ve vládách Konrada Adenauera a Ludwiga Erharda. Současně byl mluvčím Sudetoněmeckého landsmanšaftu.
Walter Becher, další Henleinův spolupracovník a redaktor nacistických novin Die Zeit v Sudetech, kde vehementně propagoval antisemitismus, se po válce stal generálním sekretářem Sudetendeutsche Landsmannschaft a významným bavorským politikem (Deutsche Partei). V 60. letech byl aktivní v revizionistických kruzích a ovlivňoval veřejnou debatu o „sudetském problému“.
Hans Blaschek je zase příkladem z řad Freikorpsu. Jako druhý zástupce velitele sudetoněmeckého sboru dobrovolníků a pozdější okresní správce v okupovaných Sudetech byl po válce odsouzen československým mimořádným lidovým soudem. Po odpykání trestu však odešel do západního Německa a stejně jako další bývalí sudetoněmečtí úředníci se zapojil do spolkové či zemské státní správy.
Podobných případů bylo mnoho. Řada sudetoněmeckých nacistů z nižších a středních struktur SdP a Freikorpsu našla uplatnění v bavorské politice, ve spolkových ministerstvech i v organizacích vyhnaných Němců. Studie z posledních let ukazují, že v Adenauerově administrativě tvořili bývalí nacisté výraznou část úředníků – někdy až desítky procent v některých resortech.
Proč to bylo možné?
Denacifikace v západních okupačních zónách byla rychle utlumena. Místo radikálního vyčištění státního aparátu nastoupila politika integrace. Sudetendeutsche Landsmannschaft se stala vlivnou lobbistickou skupinou s vazbami na CDU/CSU a bavorskou politiku. Revizionistické požadavky na „právo na domovinu“ se staly součástí oficiálního diskurzu – přestože mnozí z jejích představitelů měli přímou nacistickou minulost.
Tento jev není omluvou ani bagatelizací nacistických zločinů. Je však důležitým historickým faktem: poválečné „svobodné Německo“ nebylo tak čisté, jak se často prezentuje. Řada těch, kteří v roce 1938 pomáhali rozbíjet Československo, našla v 50. a 60. letech v BRD novou kariéru – a to i na nejvyšších místech.
Dnešní nepěkná situace
A po nich pochopitelně nastoupili jejich potomci a žáci, ve kterých byl též zakořeněn nacismus a touha po získání starých území. Proto se musíme mít hodně na pozoru před plánovaným sjezdem Sudetoněmeckého Landsmanšaftu, který je plánován na konec května v Brně. Nynější koalice na magistrátu města Brna pod vedením ODS dokonce této akci „odklepla“ podporu ve výši devíti milionů z našich daní. Toto máme u nás akceptovat? Naštěstí se proti celé akci zvedá mezi občany odpor, například již zítra 14. dubna v 8:00 ráno bude první protest před Novou radnicí, podepsat můžete i petici proti sjezdu, kterou pořádá hnutí SPD.
