V protiepidemických pravidlech však nejde primárně o kolizi státních restrikcí a ústavně zaručených lidských práv, ale o kolizi v dané situaci vzájemně kontrapozičních práv, a sice práva na život spolu s právem na ochranu zdraví a lidskou důstojnost na straně jedné a svobodou pohybu, shromažďování či výkonu hospodářské činnosti a dalších na straně druhé. Rozhodně tedy neplatí primitivizovaný vztah zlý stát vs. naše práva, ale jde o kolizi mezi těmito právy samotnými. Stát v této kolizi vystupuje jako ústavněprávní garant ochrany těch práv, která jsou nejen hodnotově prioritnější (právo na život je nepochybně důležitější než právo se shromažďovat), ale která by navíc bez omezení jiných práv za dané společenské situace byla nelegitimně potlačena. 

Právo na život má pochopitelně výlučné postavení mezi ostatními základními právy, neboť nejen že chrání nejvýznamnější hodnotu (kterou je samotný život), ale navíc je nezbytnou podmínkou pro realizaci všech dalších základních práv. Právo na ochranu zdraví jest dle Listiny základních práv a svobod rovněž ústavně garantovaným právem, přičemž určitá úroveň lidského zdraví je zároveň podmínkou realizace práva na život. Kde není život, není shromažďování, volný pohyb ani hospodářská činnost. Infekce covid-19 významně ohrožuje právo na život každého člověka, čemuž lze za této situace řešit téměř jen oněmi restrikcemi přímých sociálních kontaktů. Volí-li tedy stát jako prioritu ochranu života, chrání zároveň i veškerá ostatní základní práva, resp. podmínky, aby je jejich adresáti mohli i v budoucnu ještě reálně naplňovat. 

Nejde však pouze o právo na život a právo na ochranu zdraví, ale i o právo na lidskou důstojnost. To je nepochybně dotčeno v situaci, kdy se člověk při těžkém průběhu onemocnění covid dostane na lůžko intenzivní péče, je napojen na plicní ventilaci, při svém živení, hygieně i vykonávání potřeby je odkázán na pomoc zdravotnického personálu, ztrácí veškeré soukromí atd. Nemusí tedy vždy nutně přijít o život, aby byl výrazně dotčen na svých právech, což pochopitelně nelze legitimně připustit jen proto, že jiní lidé odmítají nosit roušku, nebo trvají na možnosti si jít zacvičit do posilovny.

Pokud by tedy stát na ohrožení života, zdraví či lidské důstojnosti z důvodu epidemie nereagoval, neplnil by svoji ústavní povinnost tato práva chránit. A pokud někdo brojí proti omezení kupř. práva shromažďovacího vyhlášených z epidemiologických důvodů, brojí zároveň proti garancím práva na život. Není to tak žádná rebelie vůči vládě, jak si možná někteří odpírači naivně myslí, ale přezíravost vůči nám všem. Lidé, kteří se z důvodu epidemie bojí o život či zdraví, by mohli úplně stejně demonstrovat proti odpíračům opatření a vytýkat jim, že svým odpíračstvím poškozují jejich práva. Naštěstí mají dostatek rozumu na to, že raději zůstávají doma a zbytečně neriskují další nakažené. Pravdu totiž nemá ten, kdo více řve, ale na jehož straně stojí spravedlnost a právo.