Milada Horáková byla popravena po procesu, který šlo jen těžko označit za skutečný soud. Byl už od počátku nespravedlivý, vykonstruovaný a bohužel i předem rozhodnutý. Nepomohly ani četné přímluvy řady osobností z celého světa – včetně například Alberta Einsteina – aby Milada Horáková byla ušetřena alespoň proto, že byla ženou a matkou. Život 48leté političky, právničky a bojovnice za práva žen vyhasl. Komunistický režim prokázal, že nemá ani špetku soucitu. Že je nesmířlivý, ať jde o kohokoliv. Že jeho brutalita nezná hranic. Že humanita či spravedlnost mu nic neříkají.
Některým – zvláště ve světě – se možná teprve tehdy, v červnu 1950, otevřely oči. Naděje, že se poválečné Československo po letech předchozí, nacistické totality dočká konečně svobody, demokracie a prosperity, ale vyhasla o více než dva roky dříve, než život Milady Horákové. V únoru 1948, byť k nástupu totality se schylovalo už dříve. Poprava Milady Horákové a dalších smyšlených „nepřátel režimu“ tak byla jen smutným vyvrcholením této temné kapitoly našich dějin, která na dlouhá desetiletí udusila zdravý rozvoj této země.
Pevná osobnost Milady Horákové může být jednak inspirací i pro dnešní generaci – jak svojí neústupností, tak svojí pokorou, kterou projevovala i těsně před popravou a především, neměli bychom zapomínat na to, že komunistický režim sice u nás před 30 lety naštěstí padl, zlo spočívající v této zvrhlé ideologii ale stále žije. A je smutným paradoxem, že to jsou právě komunisté, kdo dnes drží vládu u moci.
Vykonstruovaný monstrproces s oběťmi poúnorových čistek se přímo dotkl i mého rodného města. Právě ve Frenštátu pod Radhoštěm se narodil Záviš Kalandra – historik, divadelní a literární kritik a novinář. Jakkoliv byl kontroverzní svými názory a badatelskou činností, přestože v mládí byl členem KSČ, zaslouží si i on naši vzpomínku. Druhou světovou válku musel přetrpět v nacistických vězeních a koncentračních táborech. A zatímco jeden totalitní režim jen tak tak přežil, ten druhý mu už života nedopřál. V listopadu 1949 zatčen, označen za vůdce trockistického spiknutí, ve vykonstruovaném procesu odsouzen a 27. Června – tedy ve stejný den jako Milada Horáková – popraven. Bylo mu 47 let. Vzpomeňme i jeho památky.
Vzpomeňme proto na oběti tohoto totalitního režimu, ale mějme na paměti, že svoboda a demokracie se neubrání samy. Že humanita může být hrází proti zlu, ale sama o sobě jej porazit nedokáže. I v tom tkví odkaz Milady Horákové i dalších obětí komunismu, ať už byly jakéhokoliv smýšlení a názorů.
Jakub Janda
