Byl to člověk, který přes veškeré útrapy a téměř třicetileté věznění v hanebných podmínkách uměl odpustit. Věděl totiž, že to, co Jižní Afrika potřebuje, je smíření. Že je nutné nikoli se zabývati minulostí, nýbrž vycházet sobě vstříc a hledat společnou cestu.

Nebyl jistě jediný, kdo se vzepřel tehdejšímu rasistickému režimu v Jihoafrické republice. Avšak tím, že po propuštění prosadil svoji vizi a byl schopen najít společnou řeč s ostatními, zabránil možným krveprolitím a stal se symbolem smíření. A takových lidí bylo opravdu málo.

Vzpomínám na jednu dobrou událost. Nemýlím-li se, bylo to v roce 1990 na světovém setkání v Davosu. Tehdy jsem se potkal s Nelsonem Mandelou ještě coby kancléř Václava Havla. Pozdravil mě a bavil se se mnou, jako bychom byli letití přátelé. Samozřejmě, že to nebylo kvůli mně. Věděl, že Václav Havel měl stejnou vizi jako on, že jsme byli na stejné straně barikády a že boj za svobodu a pravdu není jen jihoafrický problém, nýbrž obecný. A že se o to musíme zasadit.

Nelson Mandela uměl odpouštět a do posledního okamžiku bojoval za společné a mírumilovné soužití v Jižní Africe. A to bylo na něm to velké.