Po internetu kolují odkazy a podložené informace, které si zaslouží důkladné a nezávislé prověření, a hlavně prošetření. Pokud jsou pravdivé, jde o skandál obřích rozměrů. Pokud pravdivé nejsou, proč dosud nebyly rychle, jednoznačně a transparentně vyvráceny? V každém případě je na místě, aby se jimi zabývaly příslušné státní instituce včetně BIS.

Udělejte si obrázek sami. A ty otázky míří především na ministra vnitra Víta Rakušana.

• Jak je možné, že stát nakonec vybral nabídku na vrtulníky, která byla podle zveřejněných informací o stovky milionů korun dražší než konkurenční nabídka Airbusu?
• Jak je možné, že firma, která vrtulníky sama nevyrábí, získala přednost před jedním z největších světových výrobců letecké techniky?
• Kdo ponese odpovědnost, pokud se ukáže, že daňoví poplatníci zaplatili zbytečně stovky milionů navíc?

Tohle opravdu nejsou drobnosti. Bavíme se o miliardách. Text zmíněného článku (ZDE) se zabývá zakázkou Ministerstva vnitra na pořízení šesti vrtulníků pro Policii ČR a letecké hašení v celkové hodnotě přibližně 4,9 miliardy korun. Autor tvrdí, že výběrové řízení obsahovalo řadu nesrovnalostí, které podle něj vyvolávají vážné pochybnosti o hospodárnosti, transparentnosti a samotné logice celého nákupu.

Po požáru v Českém Švýcarsku a v rámci evropského programu RescEU plánovalo Ministerstvo vnitra pořídit tři nové a tři repasované vrtulníky. V tendru na nové stroje proti sobě stály společnost Česká letecká servisní Jaroslava Strnada a výrobce Airbus. Podle autora Airbus nabídl vrtulníky přibližně o 660 milionů korun levněji než vítězná nabídka Strnadovy firmy. Přesto zakázku získala Česká letecká servisní díky výrazně lepšímu bodovému hodnocení kvality.

Autor zpochybňuje toto hodnocení a tvrdí, že některé parametry, za které Airbus nezískal žádné body, jeho vrtulníky podle veřejně dostupných technických údajů splňují. Pokud je to pravda, jak je možné, že byly tyto skutečnosti při hodnocení „přehlédnuty“?

Další kritika směřuje k tomu, že nové vrtulníky neměl dodat přímo výrobce, ale prostředník. Autor upozorňuje, že v obdobných evropských zakázkách bývá běžné, že vrtulníky dodává přímo výrobce nebo jeho licenční partner. Podle něj není zřejmé, jakou přidanou hodnotu v tomto případě přináší role českého zprostředkovatele. Proč tedy stát zvolil právě toto řešení? A co přesně za něj občané navíc získali?

Autor rovněž zpochybňuje, zda vítězná firma splňovala kvalifikační požadavky tendru. Tvrdí, že se mu nepodařilo dohledat veřejné důkazy o tom, že by Česká letecká servisní v minulosti realizovala srovnatelnou referenční zakázku na dodávku nových vrtulníků pro státní či soukromé zákazníky. Zároveň upozorňuje, že na výrobě a úpravách vrtulníků se podílejí jiné společnosti, zatímco role české firmy není podle dostupných informací dostatečně vysvětlena.

Jak tedy firma požadavky splnila a proč tyto informace nejsou srozumitelně předloženy?

Druhá část textu se věnuje zakázce na tři repasované vrtulníky UH-60L Black Hawk za přibližně 1,7 miliardy korun bez DPH. Autor tvrdí, že cena výrazně převyšuje obdobné zahraniční kontrakty. Jako příklady uvádí nákupy Portugalska, Slovenska nebo Rumunska, kde podle něj byly obdobné nebo dokonce novější stroje pořízeny za výrazně nižší částky. Z toho vyvozuje, že Česká republika zaplatila za repasované stroje mimořádně vysokou cenu. Pokud tomu tak není, proč ministerstvo jasně nevysvětlí rozdíly v cenách a rozsahu dodávek?

Autor dále tvrdí, že pokud by byla důsledně aplikována kvalitativní kritéria stanovená v zadávací dokumentaci, mohly mít nové vrtulníky Airbus v konečném hodnocení výhodu nad repasovanými Black Hawky. Upozorňuje také na údajný rozpor mezi zadávací dokumentací a závěrečnou zprávou o hodnocení, kde mělo být rozhodujícím kritériem pouze cenové hodnocení. Jak je možné, že kolem tak zásadní zakázky vznikají podobné nejasnosti?

V závěru autor připomíná kontakty představitelů hnutí STAN a Ministerstva vnitra s rodinou Strnadových a skupinou Czechoslovak Group. Zmiňuje také další veřejně diskutované státní zakázky, ve kterých figurovaly společnosti spojené s rodinou Strnadových. Tyto okolnosti podle něj jen zvyšují potřebu důkladné a nezávislé kontroly celé zakázky.

Autor dospívá k názoru, že nákup vrtulníků vykazuje závažné nesrovnalosti v oblasti ceny, hodnocení nabídek i role zprostředkovatele. Domnívá se, že zakázka si zaslouží podrobné prověření ze strany kontrolních orgánů, a avizuje další pokračování své analýzy. Současně je třeba zdůraznit, že text představuje autorovu interpretaci veřejně dostupných informací a obsahuje řadu tvrzení, která by vyžadovala nezávislé ověření příslušnými institucemi.

Veřejnost si zaslouží konkrétní odpovědi.

• Kdo rozhodoval?
• Jak rozhodoval?
• Na základě jakých podkladů rozhodoval?
• Proč bylo vybráno právě toto řešení?
• Co přesně Česká republika za stovky milionů korun navíc získala?
• A proč jsou kolem celé zakázky stále otázky, na které nikdo nedává jasné odpovědi?

Dokud takové odpovědi nepřijdou, budou pochybnosti jen sílit. Na základě medializace těchto informací již zcela jistě probíhá šetření příslušnými orgány, tak doufejme, že se vše brzy vyjasní. Na danou problematiku se budu dotazovat zástupců Ministerstva vnitra, PČR a HZS na bezpečnostním výboru PS.