My nemáme problém se smířením. Problém se smířením mají Sudeťáci. Měli osmdesát let na to, aby se smířili s tím, že Německo prohrálo válku. Je to velmi dlouhá doba kdy se mohli smířit s rozhodnutím velmocí o jejich odsunu a zabavení majetku. Oni mají se smířením problém. Ale mají to velké štěstí, že se jako vždycky našla pátá kolona. Nevím proč v Brně.

Před padesáti lety jsem se v Bulharsku setkal s vedoucím katedry fyziologie rostlin na brněnské přírodovědné fakultě. Řekl, že Pražáci mají špatný charakter, že jakýkoliv darebák přijede do Prahy, Pražané ho vítají. Hlavní město nemůže za to, že se tam stěhují kariéristé z celé republiky, aby se uplatnili za každého režimu. Ani Brno nemůže za své vzdělance Fialy, Beky, Nerudové.

Sudeťáci se mohou smiřovat v Německu. Chtěli zpět do Říše, po staletích se tam vrátili. Předkové dnešních Sudeťáků vyhnali Čechy. I rodinu mého pradědečka. Ochotně se podíleli na konečném řešení „židovské otázky“ a připravovali konečné řešení „české otázky“, společně s likvidací slovanských národů. Ale prohráli a nastalo řešení otázky Němců v Čechách. Němců, kteří měli v republice všechna občanská práva, politické strany a spolky. Ale nesmířili se s tím, že nevládnou a pomohli rozbít Československo.

Prezident Petr Pavel řekl, že jsme s Německem vždy měli nadstandardní vztahy. To je pravda, zejména za protektorátu.