Podle mého je to brutální zásah do bezpečnosti české sítě. A nejhorší na tom je, že se to děje přesně v době, kdy si to Česká republika může dovolit nejmíň.

A teď pozor: Proč se z uhlí stal neudržitelný byznys?

Ne proto, že by ho Tykač přestal mít rád, nebo že by se snad začal starat o planetu.

Ale kvůli emisním povolenkám EU, které udělaly z každé uhelné MWh luxusní zboží s nálepkou „příplatek +400 %“. Kdo by to držel? Nikdo.

Pokud elektrárna nevydělává, každý by ji zavřel. V tomhle není žádná ideologie, jen tvrdá ekonomika.

Jenže – a tady se dostáváme k tomu, co je opravdu průšvih – energetická bezpečnost se nedá postavit na zelených přáních a excelových tabulkách úředníků v Bruselu. Ta potřebuje rezervy, robustní zdroje, které zaskočí, když nefunguje nic jiného.

A teď je otázka: co je Česká republika schopna ustát?

A hlavně – co je ochotna riskovat?

Pokud se ukáže, že Počerady a Chvaletice jsou pro stabilitu sítě klíčové, bude jejich udržení stát miliardy.

A hádejte, kdo ten účet zaplatí?

Vy. Já. Každý, kdo má doma zásuvku.

Protože STAN a Síkela to neřešili.

Roky se o tom vědělo, ale řešení nula.

A teď jsme ve stavu, kdy se jen modlíme, aby se to celé nerozsypalo dřív, než postavíme náhradní zdroje. Bavíme se o budoucnosti české energetiky, o riziku, že se staneme zemí závislou na dovozu energie v míře, jaká tu nikdy nebyla.

A to není žádný apokalyptický scénář. To je čistá realita příštích pár let.

Tak si to shrňme, protože ten seznam je jak obžaloba před soudem:

V lednu se zavře poslední černouhelný důl v ČR. V podzemí přitom zůstane víc zásob, než jsme vytěžili za posledních 250 let.

Dětmarovice už od dubna jedou na plyn – výborně, takže závislost na dovozu plynu je zase o kus větší.

Prunéřov I skončil 2020, Mělník III v roce 2021.

Chvaletice, Počerady a Kladno zavřou do roka.

Mezitím dovozní závislost mezi lety 2010–2023 vyskočila z 25,5 % na 41,6 %. Téměř polovina. Jsme energeticky soběstační?

Staneme se pomalu dovozci.

A do toho tu máme jaderný „záchranný plán“:

Dukovany II – zkušební provoz 2036.

Temelín – začátek stavby nejdřív za 10 let.

Reálné spuštění kolem roku 2044. Pokud se to zase o pár let neposune, protože u nás se stavět neumí ani lavička, natož jaderná elektrárna.

A jako třešnička na dortu:

Od roku 2035 si nekoupíte nový benzínový nebo naftový vůz.

Máme všichni přejít na elektromobily.

A já se tedy ptám – odkud jako vezmeme tu elektřinu?

Z povolenek? Ze slunce v lednu?

Ze dvou větrníků v Krušných horách?

Nebo budeme doufat, že Němci budou mít přebytky a prodají nám je pod cenou? To asi těžko.

Mně prostě nesedí počty. A ne že nesedí trochu. Ony nevycházejí vůbec. Řítíme se do energetické díry, kde budeme závislí na každém megawattu, který k nám přiteče přes hranice. Do situace, kdy při delší zimě nebo výpadku jednoho většího zdroje prostě bude smutné ticho – a tma.

Do stavu, kdy ceny elektřiny porostou tak rychle, že se z toho lidem protočí oči v hlavě.

A proč?

Protože vláda, STAN a celá tato parta amatérů roky řešili všechno možné – PR akce, selfíčka, Green Deal bez rozumu, kdejakou blbost – ale ne základní otázku: Z čeho budeme vyrábět elektřinu, když zavřeme všechno, co dneska ještě funguje, dřív než postavíme náhradu?

To je celé.

To je ten problém.

A teď je na to pozdě.

Děkujeme STANu.

A upřímně – už nikdy víc.