Velká Británie, USA a Izrael jsou zeměmi, v nichž jsem v uplynulých zhruba třech týdnech trávil celkem dost času. Pojítkem těchto cest bylo 25. výročí pádu komunistického režimu a osobnost prezidenta Václava Havla.

Havlova lavička v Oxfordu, mimořádný koncert České filharmonie v Carnegie Hall v New Yorku, odhalení Havlovy busty v americkém Kongresu ve Washingtonu, setkání s krajany v Chicagu, společné zasedání vlád ČR a Izraele v Jeruzalémě, byly chvílemi, kdy jsem cítil hrdost, že jsem Čechem.

Není zase tolik momentů, které nás Čechy ve světě proslavily a na něž můžeme být právem hrdí. Sametový průběh revoluce z listopadu 1989, jasné odmítnutí terorismu a jména Václava Havla nebo Antonína Dvořáka mezi ně však rozhodně patří.

Osudy naše jsou dnes v našich rukou. Je opravdu jen na nás, jak budeme na tato oka pozitivního řetězce navazovat. Máme být na co hrdi, máme v čem pokračovat. To je účinný lék proti „blbé“ náladě. Jako jeden z členů české vlády si svůj díl spoluodpovědnosti jasně uvědomuji.