Děti milují změny… já je měla jako dítě také ráda. Jsem ve věku, kdy už mě každá změna bolí. Nevím, zda to cítíte stejně jako já, ale mám pocit, že právní jistota je (kromě času) nejrychleji mizící komoditou. Když se zákon mění dříve, než stačí vzejít soudní precedenty, je něco sakra špatně.

Vnitřní obava, zda jsem nepřehlédla nějakou novelu či dodatek zákona, se stává již mojí přirozeností, mým pracovním stereotypem. Měnící se pravidla pomalu narůstají do nečitelného chaosu. Jsme jimi už zahlceni a výsledkem je, že ztrácíme schopnost použít vlastní selský rozum.

Jednoduchost, přehlednost vystřídala složitost a nečitelnost. Obyčejný člověk se ztrácí… a z tohoto stavu těží pouze ti, jež disponují armádami právníků, kteří díky spletitosti zákonů dokáží vyběhnout s chudákem, který tímto arsenálem neoplývá.

Víte, toto již musí přestat. Nemohou nám poslanci neustále měnit pravidla hry. Mnohdy se stává, že se vymrhá mnoho prostředků na to, aby změna byla v praxi „správně“ realizována (různá školení, software, nákup vybavení…), a pak praxe ukáže, že to byl nesmysl, a vše se vrací zpět – ztráta peněz, času, škody… nikdo nenese odpovědnost.

Začínám mít někdy pocit, že už se v této společnosti žít nedá. Opravdu není třeba pořád něco měnit. Nechápu, proč si stále někdo myslí, že lidé změny potřebují či milují. Zdá se to jenom mně, že v posledních letech většina změn lidem život spíše komplikuje, než usnadňuje? Nemohli by nás nechat chvíli žít v klidu?

Víte, co bych přála všem „pracovitým“ legislativcům a věčným inovátorům? Aby je čert vzal…