“Umanutost” a preference vlastního ega by u Petra Pavla měla jít opravdu stranou, jeho “já” by nemělo mít přednost před Českou republikou a přípravou velmi důležitého summitu, kde bude evidentně rozhodováno o věcech, které výrazně ovlivní zahraniční politiku naší země v dalších letech. A o tom, jaká ta zahraniční politika bude, a co nás všechny to bude nebo nebude stát, musí rozhodovat výhradně současná vláda, ne jeden člověk, byť t.č. prezident.

Ten už dlouho netají, že je zcela jiných postojů, než právě tato vláda, a tím si o danou situaci v podstatě velmi logicky řekl. Žádný premiér ani ministr zahraničí s sebou nebude chtít prezidenta, který mluví zcela jinou řečí. Třeba v otázce dalších povinných miliard pro Ukrajinu.

Prezident by to měl respektovat, ne rozdělovat naši zemi tam, kde by měla držet spolu. Podání tzv. kompetenční žaloby bylo ze strany Petra Pavla chybou - politicky, právně i občansky. Uškodilo to všem “zúčastněným” - prezidentovi pro onu nemoudrou umanutost, vládě, která namísto přípravy na důležité jednání summitu řeší právě onu nepochopitelnou umanutost prezidenta, i Ústavnímu soudu, který byl příliš aktivní ve věci bez historické zkušenosti a zariskoval to nejcennější - důvěru.

A nejvíc to odnáší Česká republika. Vidí to už všichni. Chce to nadechnout se a uvědomit si ono “last minute” - v tomto případě by to měl pochopit Pražský hrad. Jde o ty miliardy - kam budou v dalších letech putovat. A je nutné to nahlas říct.

A prezident nesmí chtít ovlivňovat politiku současné vlády v této oblasti, ač pro to dělá možné i nemožné. Toto musí rozhodovat vláda.