Václav Cílek: Očekávat všechno, nebát se ničeho. To bude náš svět

Váš článek Privatizace obzoru a větrné elektrárny patří v Solárním magazínu k nejčtenějším. Můžete našim čtenářům přiblížit jeho poselství?

Lidé jsou staletími pozorování oblohy naučení dívat se na obzor. Obzor patří všem a když si jej někdo sám pro sebe privatizuje, třeba zbytečně vysokým domem nebo problematicky environmentálním stožárem s vrtulí, vzniká škoda. Větrné elektrárny vždy byly dotačními hrami a jejich hlavní problém vidím v tom, že když fouká i u nás vnitrozemců, fouká všude jinde a tehdy je elektřina nejlevnější. Z hlediska jak emisí, tak bezpečnosti potřebujeme hlavně zdroje zimní, když je šero a nefouká a tomu nejvíc odpovídá jaderná energetika.

Jste autorem mnoha desítek publikací a knížek o české krajině. Jak si představujete její další vývoj a soužití s průmyslovou civilizací?

Anketa

Je Petr Macinka arogantní?

Ano. A je to špatně

Ano, ale je to dobře

Není

88%

Nevím / Je mi to jedno

hlasovalo: 12760 lidí

Začíná se jednat stále více o klima. Gravimetrické družice zachycují jev, kterému se říká kontinentální vysušování. Do hloubek zhruba 2 km schází stále víc vody. Tu potřebujeme na doplňování zásobníků vod, ale i na chlazení krajiny třeba pomocí stromů. Pokud panuje suché horko, tak stromy a celé lesy jsou poškozené dvojnásob – suchem, a protože nemají vodu na chlazení, tak i fyziologicky vedrem. Jinak otázka za otázku: jsme skutečně průmyslová civilizace, anebo po fázi deindustrializace bude nutné místní průmysl opět zavádět?

Po vstupu do Evropské unie upadlo u nás zemědělství. Vidíte současný pohled, že se potravinová samostatnost „nevyplácí“, jako dočasný?

Jsme poměrně významní vývozci obilí, ono jich však není mnoho. Jsme významní dovozci masa a většiny dalších potravin. Ceny potravin budou nejspíš čekat cenové šoky, protože syntetická hnojiva jsou stále dražší a úroda v Indii a poněkud i v Číně je stále nejistější. Ale v tomto roce vysychá i střední Polsko a zřejmě nejvíc problematické klima se dlouhodobě usídlí v obilnici Evropy (asi 25 % světové produkce) mezi Ruskem a Ukrajinou. Tak si myslím, že o věci nemusíme spekulovat, že se sama ukáže. Mám rád hnutí malých rodinných farem „Pestrá krajina", protože tito farmáři obvykle hospodaří v pahorkatinách, úrodné nížiny obsadila velká družstva, a aby obstáli, musí inovovat a spolupracovat s přírodou. Zároveň cítí sounáležitost s půdou a tím, jak prodávají „ze dvora", budují místní vztahy a tím zesilují lokální multiplikátor, který nejlépe funguje, když se peníze, které se na daném území vytvoří, tak se na daném území taky utratí.

Česká republika je na hlavním evropském rozvodí, žádná voda k nám nepřitéká. V současnosti se začínají střídat sucha s přívalovými dešti, kdy voda odteče. Jak se máme v této situaci chovat ke krajině?

Žádný jednotný návod neexistuje. Dělal jsem na k tomuto tématu dvě brožurky o zachytávání vody v krajině od pravěku do současnosti a adaptaci města na klimatickou změnu (viz webové stránky nakladatelství Academia, edice Věda kolem nás). U zadržování vody se vždy jedná o soubor opatření, kdy nejvíc vody by měla zachytit zdravá půda a v lese kyprá hrabanka, na svazích pomáhají terasy a meze a dole v údolí je zapotřebí revitalizovat vodní toky, aby se slovy klasika „zpomalila a prodloužila dráha vodní kapky".

Fotogalerie: - Jednání sněmovny

Sněmovna podpořila zpřísnění trestů za týrání lidí...

Současný plán vlády na „zestátnění“ distribučních sítí ČEZ začali lidé nazývat ČEZOLIA podle odprodeje vodovodních sítí. Jak vidíte takový krok z hlediska kritické infrastruktury?

Jsem hodně skeptický, vrcholnou politiku tak ze dvou třetin vnímám jako pokus ovládnout penězovody a zbytek je kousek (snad) zdravého rozumu a dost mediální mlhy. Je to systém, který pohřbívá sám sebe a nás s ním. Takže moje první otázka by byla, odkud a kam v tomto případě vede tok peněz. A teprve po této analýze (kdo vydělá a kdo prodělá) bych začal hodnotit, zda tento krok má věcný význam.

Jak se nedostatek energie projevuje v zemědělské produkci?

Syntetická hnojiva jsou vlastně druhem energie. Když je rostlina má, tak může investovat třeba do zrní a opomenout infrastrukturu, hlavně kořeny a vztahy k půdním houbám a bakteriím. Takže jaká jsou současná rizika u syntetických hnojiv?

Hormuzský záliv není jen nějaké překladiště ropy na tankery, ale dobře nastavený chemický stroj, který pracuje s celými surovinovými cykly. Mnoho technologických linek jemně vyladěných na místní suroviny je tak unikátní jako umělecké objekty. Když íránská raketa v Kataru zasáhla zařízení na zkapalňování plynu, tak zničila nejen necelou pětinu tamější produkce, ale hlavně to bude trvat 3–5 let, než bude postavena a vyladěna nová linka.

Podobně uvnitř Hormuzského průlivu nalézáme hutě na hliník či zařízení na výrobu superfosfátu. Přitom hliník se těží třeba v Austrálii či Vietnamu, ale vozí se do zálivu, kde fungují jedny z největších metalurgických komplexů světa. Zpracovávají ho např. na automobilové plechy, asi 9 % světové výroby a dnes většinou stojí.

Ještě napjatější je situace u umělých hnojiv. Díky nim získáváme asi polovinu vyrobených potravin a kdybychom se podívali na složení vlastního těla, tak asi polovina dusíku, ze kterého sestáváme, prošla Haber-Boschovým procesem. Jedná se o nejdůležitější chemickou reakci celého 20. století. Jejím základem je syntéza dusíku získaného destilací kapalného vzduchu a vodíku, který se vyrábí ze zemního plynu. Při tomto procesu vzniká amoniak, ze kterého se dál vyrábí dusičnan amonný, močovina a další hnojiva. Vlastně jsme nepředpokládali, že oblast Hormuzu je nejdůležitější produkční oblastí světa, co se týče umělých hnojiv s dopady na produkci potravin na celém světě. Už nyní jsou hnojiva dražší až o 60–100 %, zemědělci jimi budou šetřit a to zřejmě omezí úrodu o očekávaných asi 10 %, tedy o jídlo pro necelou miliardu lidí. Energetické náklady na Haber-Boschovu reakci jsou asi 1,5 % světové spotřeby energie.

Celý region dodává skoro polovinu světové produkce síry. Ta se získává odsířením surové ropy, která běžně obsahuje 1–3 % síry. I zde se reakce účastní kromě horké ropy i vodík získaný ze zemního plynu. Při odsíření vzniká sirovodík, ten se spaluje za vzniku oxidu siřičitého, z něhož se dá vyrábět např. kyselina sírová. Ta se mísí s přírodními fosfáty a tím vznikají hnojiva typu dobře rozpustného a tím pro rostliny dobře dostupného superfosfátu. Fosfáty se do oblasti dovážejí železnicí ze severu Saúdské Arábie, anebo lodí z Maroka. Na místě je pak možné vyrábět vynikající zemědělská hnojiva, která obsahují kromě dusičnanového základu i fosfátovou a sírovou složku. Možná vás ta trocha zde uvedené chemické technologie nudí, ale bez ní není možné porozumět dopadům konfliktu. Hormuzský průplav není „díra do země", ze které teče ropa a pak se překládá na tankery. Je to jedna z nejmodernějších a nejsložitějších chemických výroben světa. A mimochodem: produkuje se zde i hélium a kdyby došlo k jeho nedostatku, zastaví v nemocnicích celého světa magnetická resonance.

Lidé jsou v poslední době nervózní, rozhádaní a polarizovaní. Máte nějaký recept, jak zůstat v současné situaci klidným? Je to příroda, kultura, víra?

Infobox

Václav Cílek

Václav Cílek je geolog, klimatolog, spisovatel, filosof, překladatel taoistických a zenových textů a popularizátor vědy. Narodil se v roce 1955 v Brně – Židenicích. V letech 2004–2012 byl ředitelem Geologického ústavu Akademie věd ČR. Je autorem mnoha čtených knih, za které získal např. cenu Toma Stopparda nebo cenu Egona Erwina Kische, spolupracoval také na tvorbě dokumentů ČT.

Žádný rozumný recept se nedá vtěsnat do jednoho odstavce. Řekl bych, že se jedná o dvě věci: udržet si v životě radost a smysl a ta druhá se používá při krizovém plánování. Opisuje se jako: zastav se, pozoruj, rozhodni se a udělej. V každém případě je asi nejvíc důležité zvyšovat svoji vlastní odolnost (resilienci), odolnost dětí, ale i institucí a oborů. V této krátkodobé době to vyžaduje dlouhodobou perspektivu. Napsali jsme na tohle téma krátký manuál „Očekávat všechno, nebát se ničeho", který tak do roka či dřív vyjde v nakladatelství Dokořán.

V naší společnosti se stále častěji objevují dvě vyostřené názorové skupiny. Nemůžeme ale mezi sebou bojovat a druhému své názory vnucovat úsměšky a násilím, je potřeba vést dialog a hledat pravdu společnou. Máte na to nějaký recept?

Myslím, že v této fázi to je znamení doby, a to nejenom u nás. Je to druh mírné občanské války a zřejmě stádium, kterým si musíme projít, abychom pochopili, že nikam nevede. Jeden kriminalista mi jednou řekl, že vrah, se kterým hovoříš, tě nezabije. Nevím, jestli měl pravdu, ale asi nejvíc ze všeho je zapotřebí, aby spolu lidé mluvili. Když už spolu mluví, tak si musí prokazovat respekt (tohle velmi dobře chápou Íránci), a to v podobě: „Sice s tebou nesouhlasím, ale respektuji tvůj názor."