Naopak, byť to tak zatím nemusí na první pohled vypadat, tím subjektem, jehož životnost může být značně omezená, je Evropská unii v její dnešní nevábné podobě.

Vývoj poslední doby ukazuje v brutální nahotě skutečnosti, před kterými tak nadšeně náš „liberální“ (ve skutečnosti spíše ultralevicový) mediálně-politický proud již léta strká hlavu do písku a popírá je stejně vehementně, jako ještě poměrně nedávno popírala inkvizice kulatost země.

„Výdobytky“ evropské integrace

Objektivní a syrová pravda se tak stává úhlavním nepřítelem těchto falešných liberálů na všech úrovních. Jenže pravda má tu nepříjemnou vlastnost,
že nakonec na povrch vší té špíny, která se nyní v Evropě děje, vždy časem vyplave.

Jen namátkou:  Řekové se nedávno, bez ohledu na postoj migračních aktivistů a bezradného vedení EU, vzmužili a postavili se sami odhodlaně migrační invazi iniciované a podporované Tureckem. Ekonomické turbulence prokázaly neschopnost evropské unijní vrchnosti (v čele s Evropskou komisí)  včas a správně reagovat jinak než ideologickými frázemi o uhlíkové negativitě a navyšování již tak astronomického zadlužení.

Obnažila se tak nejen až zarážející neschopnost vedení EU rozumně reagovat na krizový vývoj ku prospěchu občanů jejích členských států, ale především absurdní nekompetentnost jejích hlavních funkcionářů alespoň na elementární úrovni dostát povinnostem politických manažerů.

To, co nám minulých třicet let bylo a je nemilosrdnou propagandou EU představováno jako vymoženosti členství, se tak postupně ukazuje jako obrovský podvod.

Migrační past

Svobodný pohyb přes hranice, vysněný těmi, co pamatují železnou oponu, se ukázal být spíše svobodou pohybu pro naše nepřátele. Dali jsme tedy (a je otázkou, zda tzv. „v dobré víře“, o čemž začínám silně pochybovat) svobodu pohybu těm, kteří usilují o naše zničení a o nastolení svých vlastních pořádků, které nemají nic společného s demokracií ani s evropskými tradicemi.

Tento „volný pohyb osob“ je navíc prostředkem pro masivní (často nelegální) tzv. pracovní migraci, která drží české mzdy v mnoha sektorech na naprosto bídné úrovni. A pro zdrojové země této migrace zase znamená nenahraditelný a škodlivý odliv jejich pracovních sil – mozků a šikovných rukou.

Nejen  pro mne je to obrovská motivace k tomu, abych začal vážně přemýšlet nad smutnou skutečností, že cesta stávající liberálně socialistické EU je předraženou (předluženou) cestou nikam, je jen zužujícím se tunelem, kde světla na jeho konci označují protijedoucí vlak nevyhnutelné krize.

Svoboda pohybu je navíc dobře možná i bez EU, na základě vzájemných mezistátních smluv o bezvízovém styku pro turismus.

Kudy vede cesta?

Je čím dál zřejmější, že pokud chceme jako národ a samostatný stát přežít, cesta nevede přes naše členství v EU – ale mnohem spíše   skrze volnou spolupráci samostatných, především (ale nejen) středoevropských,  států.

Jde o cestu, na které si jednotlivé státy rozhodují o svých vlastních záležitostech výsostně samy – a spolupracují tam, kde je to pro jejich občany (zejména ekonomicky) výhodné. Bez jakéhokoli politického a legislativního podřízení centru bruselského typu.

Suverénní národní stát je jediná možná jednotka, na jejíž úrovni lze realizovat politickou demokracii a reálně uplatňovat a využívat základní lidská práva
a svobody. Je to i jediná entita schopná demokratickým a legitimním způsobem generovat rozhodnutí ve všech oblastech veřejného života.

Je tak nad slunce jasnější, že je nejvyšší čas pro jednotlivé státy Evropy (anebo alespoň pro ty, kterým ještě zůstaly střepy touhy po původní samostatnosti), chopit se obrany vlastních občanů a území, a to především prostřednictvím vlastních silových, bezpečnostních a armádních, složek.

Je také  nejvyšší čas začít vysvětlovat lidem, že zavádějící propaganda „veřejnoprávní“ České televize a politických neziskovek, tlak pirátských radních pro školství na ředitele kraji a obcemi řízených škol a podobně, je cestou do pekla chaosu, područí a násilí.

Musíme se tomu ale bránit sami. On to totiž za nás nikdo jiný neudělá, jak nás učí naše historie. Musíme se také ptát, kdo tyto subjekty financuje a řídí, jaké jsou jejich politické cíle - a pokud se prokáže, že pracují proti zájmům českého státu a národa, musí za to nést zodpovědnost!

Nezbývá nám totiž, než se podle historické zkušenosti spolehnout především sami na sebe, pouze pak budeme mít šanci úspěšně přežít. To proto se naši nepřátelé tolik snaží, aby z naší (dnes spíš už jen bývalé) ozbrojené moci
a obranyschopnosti a soběstačnosti  zbylo co nejméně, abychom byli snadnou a bezbrannou kořistí a ztratili odvahu EU opustit.

Konec konců, čtyři a půl roku arogantního šikanování Velké Británie kvůli referendu o Brexitu jsou toho dostatečným důkazem. Paradoxem je, že nakonec Britové vděčí za úspěšně završený Brexit právě neschopnému unijnímu vyjednavači Michelu Barnierovi, protože díky jeho přístupu k právu Británie odejít z EU naštval tolik Britů, že v klíčových parlamentních volbách v roce 2019 zvítězili Johnsonovi „brexiteři“.

Proč se asi u nás tolik tzv. demokratických stran bojí zavedení neomezeného, funkčního, proveditelného a závazného referenda?

Czexit je nadějí

Zopakujme si ještě jednou:

Evropská unie, to není svobodný obchod ani svobodný pohyb, to představovala tzv. Evropská společenství do roku 1993, do příchodu maastrichtské smlouvy
o vzniku Unie.

EU je politická quasinadstavba, pokus o nadnárodní řízení veřejných politik členských států, je to odebrání kompetencí těmto státům, a snaha o faktické uskutečnění dominance největších evropských států (zejména Německa a Francie) nad státy středními a malými. Je to cesta k područí a kolonizaci malých států, včetně České republiky.

Naše budoucnost bez EU zdaleka není tak beznadějná, jak se nám europapaláši a jejich nohsledi u nás snaží namluvit. Má dokonce několik variant, jak ukazuje precedens států Evropy, které nejsou (popř. ani nikdy nebyly) členy EU:

1.    Úzká spolupráce států V4+ dalšími státy- To by byl nejpravděpodobnější
a logický vývoj následnictví EU. Proto je tolik prostředků investováno například do voleb na Slovensku, aby v nich nezvítězily vlastenecké strany, proto probíhá masivní kampaň (rovněž velkoryse placená, zadarmo by to nikdo nedělal) na vymytí mozků prvovoličů, kteří jsou ještě na středních či základních školách. V4+ by totiž byla spolkem, na který by všichni Sorosové, arabští šejkové či nadnárodní korporace byly krátké.

2.    Samostatná ČR jako člen EFTA (Evropské sdružení volného obchodu,
kde jsou zastoupeny některé „neunijní“ evropské státy a které má s EU uzavřenu smlouvu o bezcelní zóně volného obchodu, EEA).

3.  Samostatná ČR obchodující s okolím podle pravidel Světové obchodní organizace (WTO).

Všechny tyto varianty mají jedno společné: ČR by sama určovala nejenom svoji fiskální a obchodní politiku, ale především svou zahraniční politiku. To je noční můra pro nadnárodní korporace a především banky, ale naděje pro ČR.

Cesta s EU je jen společnou poutí do nicoty, sice s břesknou muzikou,
ale bez naděje na lepší zítřky. Cesta samostatného národa ven z područí unijního diktátu a byrokracie bude sice klopotná a dlouhá, ale po jejím zdolání bude historie ČR výrazně delší, než existence EU. Je to totiž jediná možná a dobrá cesta.

Pochopíme tyto očividné skutečnosti nebo se necháme ohlupovat propagandou tak dlouho, až nebude cesty ven?

Kéž vláda věcí tvých do rukou tvých se navrátí, ó lide český!