Mě na tom totiž fascinuje jedna věc, a sice nejen samotný spor mezi vládou a Hradem, ale hlavně to, že jsme se vůbec dostali do situace, kdy o takové věci musí Ústavní soud rozhodovat. Protože tady nejde ani tak o žádný protokolární detail, ale o summit NATO, o zahraniční politiku, bezpečnostní politiku. A jde o to, jak Česká republika působí navenek vůči svým vlastním spojencům.
A místo toho, aby premiér vlády udělal to, co má premiér dělat, tedy vedl vládu, držel základní institucionální respekt a dokázal říct koaličním partnerům ne, nechal celou věc dojít až ke kompetenčnímu sporu. Jinými slovy, Andrej Babiš nedokázal říct Petru Macinkovi ne, tak si raději nechal Ústavním soudem říci ano. A to je opravdu zvláštní obraz našeho premiéra, premiéra, který neumí uklidnit vlastní koalici, premiéra, který neumí udržet základní respekt mezi vládou a prezidentem, premiéra který místo politického vedení čeká, až mu hranice slušného chování vyznačí sám soud.
A tak se ptám, jak jsme se sem vlastně dostali? Jak si někdo mohl myslet, že účast prezidenta republiky na summitu NATO je vhodné téma pro koaliční trucování? Jak si někdo mohl myslet, že zahraniční reprezentace České republiky je prostor pro řešení uraženého ega jednoho ministra? A jak si premiér mohl myslet, že pokud nechá za sebe rozhodovat politiky, kteří si z institucí dělají vlastní hřiště, nebude mít dohru?
Tohle je stát. Mluvíme o ústavní instituci a o zahraniční politice. Prezident republiky není host na firemním večírku, kterého si jen tak můžete škrtnout ze seznamu pozvaných. A summit NATO není určitě prostor pro to, aby si pan ministr Macinka léčil svoje zraněné ego. Ale ať už kvůli tomu netahá Českou republiku do zbytečného ústavního sporu, protože výsledek je trapný. Andrej Babiš jako premiér České republiky vypadá velmi slabě a vláda trapně. Česká republika působí navenek jako země, která není schopna se ani dohodnout, kdo ji bude reprezentovat na summitu spojenců. A to všechno proč? Protože Andrej Babiš není schopen říct vlastním koaličním partnerům jedno velké ne. Silný premiér by to udělal, slabý premiér nechá věc vyhnít, nechá ji vyhrotit a nakonec čeká, až mu pořádek udělá Ústavní soud.
Já si tak nějak nemyslím, že tohle je úplně dobrý způsob vládnutí, v demokracii ale samozřejmě můžou existovat spory mezi vládou a prezidentem. Od toho máme ústavu, instituce a soudy. Ale zralá vláda nemá vyrábět ústavní konflikt jen proto, že nedokáže ukočírovat vlastní koaliční emoce. Stát není kořist vlády a zahraniční politika není vaše hračka. Premiér není od toho, aby se vezl za náladami Petra Macinky, ale od toho, aby vedl vládu. A v této věci Andrej Babiš nevedl, nechal se vést. Za ručičku.
A proto navrhuji bod s názvem Andrej Babiš neumí říct Petru Macinkovi ne, tak mu Ústavní soud musel říci ano. Děkuji.
