Mgr. Miluše Horská

  • BPP
  • Pardubice
  • místopředsedkyně Senátu
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je -0,66. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

14.08.2019 22:45:45

Největší síla, která směřuje ke změně, je právě ta rodičovská

Největší síla, která směřuje ke změně, je právě ta rodičovská

Projev na 11. schůzi Senátu dne 14. 8. 2019 k senátnímu návrhu zákona senátora Vladimíra Plačka a senátorky Aleny Dernerové, kterým se mění zákon o nelékařských zdravotnických povoláních

Vážené kolegyně, milí kolegové, vážený pane předsedající. Šedá je teorie a zelený strom života. Víte, my, co jsme tady, a já už mám teď trošku smysl pro humor, těch třicet let „hobrdali“ ve svých profesích a snažili se začít něco, co bylo na zelené louce, ať už kolega Kantor v medicíně, když navštívíte jeho pracoviště, tak víte, kam to došlo, kolegyně, neuroložka dětská a já, ta zběsilá pedagožka, najdeme mnohé spříznění osoby. Když se podívám na Emilku Třískovou, tak zase v té sociální oblasti. A tak s dovolením o tom maličko něco víme. A, víte, když se narodí postižené dítě, tak je to strašný průšvih. A my nejsme nikdo z toho procesu vyloučen. A já ne proto, že už jsem stará, ony se nám rodí vnoučata, viďte. A mladým, vám mnohým a našim dětem se rodí děti. A vždycky je to průšvih.

A proto si myslím, že ta největší síla, která směřuje ke změně, k tomu pohybu, je právě ta rodičovská. Musím tedy říct, že bohužel často jenom mateřská, maminkovská, protože páni tatínkové nám na té cestě trošku selhávají. Ale oni za to možná nemohou, protože to, co tady bylo řečeno, každý jeden z vás, já s vámi opravdu souhlasím. Vaše obavy jsou namístě. Víte, handicapovaný člověk, ať už miminko, nebo dospělý, byl v tom minulém režimu odsunut, nebyl, nemohl tomu režimu škodit. My jsme se tvářili, že není. Byl v hlubokém lese.

A já když jsem před třiceti lety potkala ty rodiče, co ty děti chtěli vytáhnout a chtěli pro ně školy a doktory a jezdit s nimi mezi lidi, tak mě to hrozně chytlo. Nikdy by mě nenapadlo, jaký profesní průser to bude. Protože o autismu před třiceti lety se v Americe vědělo, od třicátých let už se diagnostikuje, u nás ne. U nás to začalo, abych byla upřímná, před pětadvaceti lety. A já musím říct, světě, div se, bez ABA v mé škole vzděláváme děti s autismem. Budete se divit, ani ony nepoužívají jenom jednu metodu.

Nechci se dostat do diskuze o metodách. Skutečně nám to nepřísluší. Bylo to tady dobře řečeno, ale základem autistických dětí, ale i jinak postižených, mentálně atd., je struktura. Přátelé, ona nám pomáhá tady už, já se také už považuji ve svém věku za toho, kdo má rád jeden směr a jeden cíl, takže ona ta struktura, ona ta ABA by nám také pomohla. Nedělejme si iluze, že ne. Nebo neříkejme to. To není něco ze světa, co je zázrak. On to zázrak je, když to někdo umí. A to, co bylo řečeno, že rodiče hledali tehdy doktora, který je vyšetří. Víte, s jakými papíry mně chodili do té školy? „Nespolupracuje, nevyšetřitelný“, kulaté razítko. To trvalo. No, možná ještě v 21. století se to objevilo.

Tonoucí se stébla chytá. Já jsem se snažila jim tam sezvat všechny odborníky, a lék jsme nenašli. Hledali jsme i šarlatány, lék jsme také nenašli. Takže ten postup toho dítěte, u kterého potřebujeme, aby ho někdo dobře odiagnostikoval, díkybohu, že ho najdeme, díkybohu za ABA. ABA vznikla v kapitalismu. Proč asi? No protože ABA přece znamená, když začneme s dítětem včas pracovat a včas ho řekněme zcivilizujeme, tak ono potom nebude zlobit. A já vám řeknu, že v mé škole patnáct let jinou metodou, a promiňte mi ty výrazy, ono to tak je, ono se tak na ty děti nahlíží, civilizujeme také děti. Také s autismem. A dáme to dítě do jiného zařízení, a ono začne zlobit. Ne proto, že nepoznalo ABA, ale proto, že jsou tam lidé, kteří si s ním nevědí rady.

Prosím vás, tato debata, tito odborníci, kteří se s námi scházeli, s námi senátory, o kterých... Dostala jsem lichotku, byli překvapeni. „Vy se zajímáte, paní senátorko, o postižené děti? Vy, politici?“ Říkám: „Jak my politici? Samozřejmě že my politici.“ Takže tito zástupci odborných asociací, společností, které asi nejsou dostačující v naší zemi, protože nejsme tak daleko jako v Americe, se s námi přesto vytrvale scházeli. A scházeli se s námi celý rok i představitelé ministerstev školství, zdravotnictví, sociální práce. Neumíte si představit, jak vyučování diplomacie se v takovýchto krocích a kruzích hodí. Hádali se mi tam někdy jako psi. Ale protože jsme chtěli dojít k nějakému cíli, ne proto, abychom si honili triko, ale aby konečně naše děti, když se ocitnou ve školním věku, ale potřebují sociální službu, ale budou potřebovat doktora...

Promiňte mi, že házím neodborné výrazy, to je přece v tuto chvíli jedno. Ano, stát to neudělal. Stát nám to zůstal dlužen. A když jsme to tady měli před dvěma lety a já jsem pro ABA u sestřiček nehlasovala, tak to dneska čtu v novinovém článku, jak si to některý z rodičů, kterým velmi rozumím, že jsou naštvaní, tak si to pamatuje. Ano, mělo to být systematické. Ale mělo to být tak, že tři resorty se měly dohodnout.

Prosím vás, řekněte mi jeden z vás, senátorů, kteří jste tady, a otáčím se i tady na pana místopředsedu, jestli za vaše senátorování se vám povedlo získat takový zákon, kde by se tři resorty dohodly. Já si myslím, i když to dneska neschválíte, že to je světový rekord. My jsme tady mistři v nedohodě. My na tom, abychom postavili to, že to dítě potřebuje pomoc a řekli si „wow!“, tak si tady budeme říkat a tahle metoda a tahle metoda. Víte, já bych tam nedala žádnou. ABA bych nechala, protože ABA je Bůh, je to v pořádku, ale dál se ty metody vyvíjely a vyvíjet budou. Jenomže když vám tam nedáme žádné, prostřednictvím pana předsedajícího, pane senátore, copak mi řeknete, že tam zase je? A jak pak máme udělat „silavy“, když neschválíme zákon? Takhle, pohledem pouhým?

Vždyť ty „silavy“, vy víte přece, jak se nastavuje vzdělání. Dneska, pardon, paní doktorka mně promine, kolegyně drahá, zdravotníci se hádají o svých vzdělávání, kliničtí psychologové se hádají, akreditace na vysokých školách, vy víte, jak se dělají. To přece je proces, který má nějaké zákonitosti. My ho nemůžeme obejít, my si tam nemůžeme jenom tak hrát. A my potřebujeme ty lidi, kteří rozumí dětem. To není studium pro studium. On to nechce nikdo dělat. I ta akreditace je obtížná.

Víte, jak to zoufalství vypadalo? Nějaká maminka, která buď měla možnost pracovat venku, nebo měla manžela diplomata, a narodilo se to nešťastné nebohé postižené dítě, a ona měla možnost se potkat s tou metodou v zahraničí, tak se jí vyučila. Legálně, nelegálně, za nějaké peníze. A přijede k nám, a co se děje? Co s tím může dělat? Může to učit? Nemůže. Může to prodat na univerzitu, aby se to učilo? Nemůže. No tak to střílí dalším nešťastníkům za dalších osmdesát tisíc. Tak to je, to je realita. Já vás s těmi lidmi seznámím. Když udělám to slyšení, tak jsem zvědavá, jestli sem všichni přijdete.

A to nějak nikoho nenapomínám. Prostě dneska, jak říkala paní předsedkyně klubu ANO, pedagožka, dneska nám ve školách o tyto děti pečují dámy, které přestala bavit třeba práce, při vší úctě, v kanceláři a udělají si 150hodinový kurz. Myslíte, že to je v pořádku? A kde je dovzděláme?

Víte, to, že zdravotníkům se nastaví to vysoké vzdělání, které je potřeba, tak to bude mít jistě odraz – a doufáme, protože seděli tam s námi školáci a vědí, že je potřeba ty obory také studovat na pedagogických fakultách. Proč myslíte, že je dneska neúspěšná inkluze? Kvůli vozíčkářům, kteří nekřičí? Ne, to je proto, že tam dítě řve, viďte. Má záchvat, vrhne se na něj paní učitelka a vrhne se na něj asistentka. A zbytek třídy co? Někam jde do kouta. A likvidují se celé školy nezvládnutou inkluzí.

Ještě můžeme, přátelé, přemýšlet. Máme ještě dvacet let, můžeme vymýšlet zákon a úkolovat vládu. Víte, jsem tady druhé období. A byla jsem tak nadšená jako vy. A vždycky, když tady něco takového bylo, tak jsem úkolovala vládu. Tak jak to dopadne? Že si to uděláme sami, vydržíme vaši kritiku, protože jí rozumíme, ale ti rodiče s dovolením budeme posílat za vámi. Řeknu, já ne, já už jsem pro to teď hlasovala, ať jsou ABA terapeuti, ať jsou tito terapeuti, pak změňme zákon, když jich bude dost. Prokristapána, nemáme nikoho. Nikoho, prosím vás. Jsem šťastná za své kolegy, že to se mnou vydrželi. A děkuji těm odborníkům, protože vidím, že jim o ty děti jde. Tak jako nám. A takhle s tímhle, protože nějak věřím, že se shodneme, že to je dobře, půjdeme pracovat, s vaším dovolením a s vaší podporou, na těch „silabách“. Abychom třeba, než se to dostane do Poslanecké sněmovny, už něco měli v hrsti. Protože už se nám třeba ta olomoucká univerzita ozvala.

Já se trošku omlouvám, že jsem emotivní, ale já si myslím, že vzhledem k tomu, že jsem třicet let s tímhle problémem přetlačovaná, konfrontovaná, tak si to snad trošku dovolit mohu. A skončím ještě, když se dívám na pana senátora Hilšera, na to Německo, abych neskončila moc vážně.

Spolková republika Německo má mnoho vlád. A tam například, když jsme tady probírali lesní školky, že víme, že lesní školky musí mít potravinové stravovací zařízení, anebo catering, vlastní namazaný chleba ne, tak tohle Němci mít fakt nemusí. A hovínka po dětech zasypávají vápnem. Zkuste přijít na naše ministerstvo školství. Nefunguje to, tyhle přenosy nejsou. Já jsem použila tenhle případ proto, že doufám, že se tady dohodneme ve jménu těch dětí. A já se těším na vystoupení pana senátora Žaloudíka, který vždycky řekne to, co já si jenom myslím. Děkuji za pozornost.

Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout