Musím říct, že i já jsem v tu dobu byl poměrně pohledný, černovlasý, jednadvacetiletý letý mladík s puncem geniálního aranžéra (aranžmá je to, když skladbě, která je v notách pro zpěv a klavír, "ušijete kabát" pro nástroje orchestru). Maria festival i díky mé aranži vyhrála a já jsem si na ni takzvaně myslel. Festivalový výbor mě za odměnu posadil ke stolku s Jurijem Gagarinem a s Marií Kadrjanu. Jenže ouha, všechny ženy a dívky v SSSR do tohoto, v jejích očích poloboha, byly zamilované a já jsem byl Marií odsunut na vedlejší kolej.

Nakonec to ovšem dopadlo tak, že se dostavil Mariin přítel, který jako baletní hvězda měl někde jinde představení, a my jsme u stolku pro tři zůstali s Jurijem sami. K popíjení skvělého gruzínského koňaku jsme ještě přizvali zpěváka Bláhu. (Doufám, že v dnešní době, kdy je všechno, co je ruské, zatracováno, nebude mít z toho, co jsem napsal, problém). Jenom dodám, že samozřejmě nesouhlasím s válkou, protože válka je to nejhorší řešení. Myslím si, že není přece nutné všechno, co je ruské, zatracovat. I Jurij měl tehdy určité problémy, o kterých se mi po sklenkách koňaku rozhovořil.