Na jeho popud jsem v červnu 2023 svým občanským hlasem vystoupila proti uzavření Azylového domu pro muže v Michli provozovaného Centrem sociálních služeb Praha, když jsem oslovila příslušnou paní radní Udženiju. Když odpověď dlouho nepřicházela, zveřejnila jsem dotaz na Facebooku. Tam zareagovali velmi rychle, protože tam byl dotaz veřejně vidět: „Dobrý den, paní Prokšanová. Jsem vedoucí kanceláře paní náměstkyně a ráda bych tu uvedla na pravou míru, že žádný takový “dotaz” od Vás paní Udženija nedostala. Zkuste si zkontrolovat odeslanou poštu nebo správnost adresy." Adresa samozřejmě byla správně a ani po opětovném zaslání na několik dalších adres žádná odpověď nepřišla.

To mě jen utvrdilo v tom, že situace je opravdu téměř beznadějná, o to víc ale alarmující.

Na oslavě 1. máje v Praze za mnou přišly dvě paní, také z oboru sociální práce. A předaly mi zpracovaný materiál, co je a jejich kolegy v sociálních službách trápí nejvíc. A zase je to strašně smutné a rozčilující čtení.

Nejsem v žádné volené funkci ani pozici, kde bych mohla tyto věci nějak výrazně a ideálně systémově ovlivnit, ale je nezbytné na situaci v sociálních službách do zblbnutí upozorňovat a s pokorou k tomu využívám alespoň svůj dosah na sociálních sítích. Týká se to totiž nás všech a lidem, kteří se do této nelehké práce pustili bychom měli projevit náležitý respekt, uznání a zajistit jim důstojné platové ohodnocení a podmínky pro načerpání sil. Jako společnosti se nám to tisíckrát vrátí.

I proto kandiduji ve volbách, protože hlas sociálních pracovníků musí být ve Sněmovně slyšet! A jak mi samy řekly: je to začarovaný kruh, který se nedá bez politické podpory rozetnout.

Zkrácená verze materiálu, který jsem od těch vyčerpaných, a přesto stále bojovných žen v květnu dostala:

Za našeho mládí v socialismu byly na prvním místě v hodnotovém společenském žebříčku potřeby občana a jeho rodiny, čemuž byl podřízen státní rozpočet. Dnes, v kapitalismu, je situace opačná. Dnešní doba je o hromadění peněz a člověk jako takový je využívaný, často i bezohledně a cynicky, jen jako prostředek k obohacení různých podnikatelských subjektů a organizací a jeho rodinný, sociální a finanční komfort se zcela přehlíží.

My, terénní osobní asistenti v sociálních službách, o kterých se čas od času vede diskuze, pracujeme až do roztrhání těla doslova do padnutí a nemáme z toho sami vůbec nic, nic se nám nevrací zpět. Není se čím nabít, svoji energii pouze vydáváme ve prospěch svého okolí na úkor sebe a svého zdraví. Výdej se tedy nerovná příjmu, naopak nás souběžná péče o staré rodiče, někdy i prarodiče, vlastní rodinu a vnoučata, dostává do mínusu, do nadlimitního energetického výdeje a zátěže.

Není platové ani společenské uznání naší profese terénního osobního asistenta, tím pádem ani motivace eventuálních mladších zájemců o tuto práci, kterých se současně chronicky nedostává. Jsme nejhůře hodnocená ze všech profesí.

Jako zaměstnanci v sociálních službách žijeme tedy od výplaty k výplatě, zcela na okraji společenského zájmu, ačkoliv se jedná o jednu z nejnáročnějších profesí po fyzické i psychické stránce, a přitom musíme denně bezchybně u klientů zvládnout vše, co je potřeba a očekává se to od nás automaticky.

Ani povýšení, pochvaly nebo odměn či benefitů podle vzdělání, kvalifikace a kvality odvedené práce se dnes v našem oboru prostě nedočkáme.

Potřebujeme mít dostatek pracovníků. Dobře placených, motivovaných a spokojených, a tak i spoustu spokojených klientů v terénu. Vnitřní nespokojenost zaměstnanců se podprahově přenáší a poškozuje tak jejich psychické rozpoložení a elán do života. A ještě si za to platí nemalé peníze, v rodinách se na to kolikrát i skládají.

Práce terénního pracovníka v sociálních službách je opravdu velmi náročná a komplexní. V terénu jste sami za sebe, fyzicky těžce pracujete v domácnosti i s klientem a současně nahrazujete psychologa, zdravotní sestru a uklízečku zároveň. Někdy i záchranáře. Máte nepravidelnou pracovní dobu včetně nočních. Vždy připraveni zaskočit, když někdo vypadne. A za co?

Za jakoukoliv cenu a na úkor všeho maximálně vydělat - to je podle nás dnes hlavní cíl našich zaměstnavatelů i jejich nadřízených institucí. Vlastní zaměstnanci i jejich klienti jsou jen prostředkem jejich výdělku. Stanovení optimální péče o klienta, její modifikace a případná korekce je až na druhé koleji společně se zpětnovazebnou komunikací osobního asistenta s vedením o řešení aktuálních problémů v terénu a rozvrhovou optimalizací služeb.

I naši klienti se rovněž, nikoliv vlastní vinou, ocitají v situacích, s nimiž my osobní asistenti a pečovatelé nesouhlasíme. Například když si naši pomoc mohou dovolit jen na jednu až dvě hodiny denně – rodiny na to nemají peníze. Zbytek svého času jsou tedy napospas sami sobě, u sebe doma, bezprizorní a vystaveni veškerému nebezpečí, zatímco jejich blízcí musí vydělávat na živobytí a do pobytových zařízení nechtějí své rodiče odložit.

Opakovaným přetěžováním zaměstnanců bez nároku na adekvátní finanční odměnu a benefity, vytváří zaměstnavatelé v pracovním kolektivu nepříjemné klima, pocit všeobecného napětí, nepochopení a frustrace. A to už je jen krůček k vyhoření a zdravotním potížím a odchodu do jiného zaměstnání.

I naši zaměstnavatelé to mají v dnešní době složité – musí trávit přemíru času papírováním, sháněním dotací, složitým debatám s nadřízenými úřady a plněním jejich požadavků úředně vymáhanými hloubkovými kontrolami. Pracujeme dennodenně jako stroje, abychom přežili ten který den.

Pracujeme tvrdě a kolikrát i proti předpisům, to když například manipulujeme s osmdesátikilovým klientem, přestože máme povoleno pouze dvacetikilové břemeno. V podmínkách, které odporují smluvním povinnostem rodin klientů – ve špíně apod. Mnohdy bez správné medikace doprovázíme klienty doma až k samému konci života, ačkoliv se k tomu necítíme být dostatečně kompetentní.

Demografický problém, kterým je razantní pokles porodnosti bezprostředně po roce 1989, zapříčinil, že chybí polovina jedné generace současných zhruba třicátníků, kteří by za normálních okolností dnes byli v produktivním věku zařaditelní do různých pracovních profesí včetně sociálních služeb.

Zatímco zájemců o péči sociálních služeb stále přibývá, nedostává se kvalifikovaných pečovatelů, kteří by se mohli o ně v terénu i pobytových zařízeních starat kvůli nízkému platu, věku či zdraví, nekomfortnímu nastavení pracovních podmínek,… Současně hrozí, že z důvodů chronického nedostatku zaměstnanců budou muset ukončit svou činnost i samotné sociální služby, čímž bude ohrožena budoucnost všech seniorů, kteří tyto služby potřebují, jsou na nich životně závislí. A vlastně i nás, až onemocníme a sami zestárneme.

Neschvalujeme a pokládáme za amorální zvrácenost komercionalizaci sociálních služeb.

Začarovaný kruh, který se nedá bez politické podpory rozetnout a potenciálně ohrožuje celou společnost, respektive její sociálně společenskou úroveň, která se může propadnout až na samé dno sociálních bouří a nepokojů, poničit i ekonomiku a životní úroveň všech občanů a uvrhnout nás všechny do totálního společenského marasmu. Tuhle strunu nejde napínat donekonečna, jednou praskne a pak už bude pozdě.