Paní předsedající, paní ministryně, kolegyně, kolegové, myslel jsem si, že budu víc lobbovat za to, abychom ty zákony nezamítli, ale kolega Antl mě trochu zviklal, že v tuto chvíli si sám nejsem úplně jistý, jak se k té materii postavit. Navíc je ještě komplikovaná tím, že my bychom měli rozhodnout o těch třech zákonech stejně v tom smyslu, že buď všechny tři zamítneme nebo všechny tři vrátíme s pozměňovákem, schválíme atd. Ale nemůžeme si dovolit jeden zamítnout a ostatním sdílet stejný osud.
Nicméně proč se mi úplně na první dobrou nechce smést ty zákony ze stolu? Jeden fakt, že já si asi na rozdíl od kolegy Antla myslím, i když já to beru s akcentem spíš civilního řízení, on s akcentem trestního řízení, ale v tom civilním řízení, že znalectví nefunguje a nefunguje tam kontrola a je to obrovské neštěstí. Dnes civilní řízení ani tak není spor v některých případech, který rozhoduje soudce, ale rozhoduje ho znalec velmi často. Je to i chybou občanského soudního řádu, k tomu se, pokud na to nezapomenu, dostanu na konec. Ale tak to teď máme nastaveno. Znalec je ten, kdo velmi často rozhoduje o civilním sporu a jeho výsledku.
A pokud má takhle výraznou a silnou roli, tak já nemůžu pochopit, jak akceptujeme a dopouštíme situaci, že u velké části výrazných sporů, kde rozhoduje znalec, se pravidelně schází znalecké posudky, které jdou proti sobě. A významně proti sobě. A pak rozhoduje ústav nebo revizní znalecký posudek. Podle toho se soudce rozhodne. Ale ten znalec, který jakoby prohrál v tom sporu, který jednoznačně podle pravomocného rozsudku soudu podal špatný posudek, jemu se nikdy nic nestane. Vyjma náhodných zásahů trestního stíhání. Občas trestní stíhání trošku nahrazuje kontrolu znalců, ale nahrazuje to ad hoc, výjimečně. Někdo má prostě smůlu, někdo ne, to prostě není řešení. Ale koncepční řešení by mělo být, že by někdo měl sledovat tuto úspěšnost znalců v civilním řízení a vyhodnocovat ji. Pokud je situace nastavena takhle, že pravidelně opakovaně jdou posudky proti sobě a posudek, který nakonec byl uznán za špatný, ten znalec není nijak postižen, tak to prostě není správně, tak to být nemůže. Jsou i situace ještě razantnější a horší, kdy jsou někteří jednotliví znalci, které už ti soudci znají, už ví, že jsou posudky z jejich strany velmi účelové, na objednávku, zásadně je nepřijímají, nepřibírají je jako znalce, ale oni dál v systému fungují, protože dávají znalecké posudky na základě poptávky stran. Ti soudci, kteří je znají, už je v podstatě ani neberou vážně, i když se s nimi samozřejmě vypořádat musí v rámci odůvodnění rozsudku. Ale ví se to o nich, že jsou takhle pracující skutečně neobjektivně. Přesto v systému fungují. Nikdo je znaleckého razítka nezbaví. A to prostě strašným způsobem degraduje oblast znaleckou.
Já si myslím nebo vnitřně cítím a doufám, že toho do budoucna nebudu litovat, protože si tím úplně jistý nejsem, že právě ta centralizovaná kontrola, pokud by byla skutečně provedena odborně, ale to se zase musím přiklonit k tomu, co říkal kolega Antl, že tam ty navazující předpisy nejsou, takže my nevíme, jak záměr centralizované kontroly bude realizován, ale pokud by byl realizován dobře a skutečně odborně, tak by řešením mohl být. U znalců je ještě problém v tom, že oni nemají žádnou jednotnou komoru, jako mají třeba advokáti. Oni jsou strašně rozsekaní, takže oni ani samosprávu nemají takovou sebeovlivňující. Tím spíš by to chtělo jednotnou a centralizovanou kontrolu. Takže mně se ta myšlenka centralizované odborné kontroly na úrovni ministerstva poměrně líbí. A líbí se mi fakt víc než na jednotlivých krajských soudech, kde aspoň podle výsledků prostě nefunguje.
Samozřejmě pravdou je i to, že celé nešťastné situaci okolo znalců nahrává velmi starý občanský soudní řád a i judikatura, která se vyvinula, která v podstatě soudcům zakazuje cokoli rozhodovat, co má jen náznak nějakého znaleckého odborného zkoumání, i když ti soudci chtějí, odvolací soudy jim to házejí na hlavu, vrací, "vy jste soudci, vy posuzujte otázky právní, ale znalecké, do těch se nepleťte". A leckdy je to absurdní. Já vám řeknu jen jeden příklad, kdy se dvě strany soudí o použití fotky nějaké ryby. Jeden ji použil bez souhlasu druhého a teď se soudí o náhradu. A soud má určit mimo toho, jestli tam je právní nárok, není, tak má určit hodnotu té fotografie. Když se podíváte na stránky veřejné databanky různých fotek, tak tam si můžete najít stejnou fotku a podívat se, že podobné fotky s podobnou rybou se nabízejí s neomezenou licencí za 2500-5000 Kč. Pokud byste si mysleli, že soudci si může tuto stránku takto otevřít, podívat se a říct: "Jo, ten sumec je pěkný, dávám horní hranici 5000," tak se pletete. On musí vzít znalce, znalec udělá to samé, on tu stránku otevře, podívá se, napíše o tom pěti, desetistránkovou znaleckou zprávu a řekne: "Hodnota té fotky je 5000," a naúčtuje si 23 000 znalečné. To je prostě absolutně zbytečná záležitost, kterou ale nevyřeší zákon o znalcích, tu vyřeší změna občanského soudního řádu a vůbec změna přístupu k soudcům, abychom jim dali v tomto větší důvěru a neházeli všechno alibisticky na znalce.
Vyjma toho bodu, že zákon o tlumočnících přistupuje k centralistické kontrole, kterou bych si přál, aby fungovala a byla dobrá, tak musím zůstat kritický k tomu, že jinak zpřísnění znalecké činnosti z pohledu zákona je ve zvednutí pokut, leckdy na drastickou míru, a navíc pokud za byrokratická pochybení, která souvisí se zákonem, nikoli spojených s tím, že někdo podává nekvalitní posudky, ale s byrokracií, jestli má písemnou objednávku, nemá písemnou objednávku atd. Takže sám ještě nevím, jak se k tomu rozhodnout. Chtěl jsem vás seznámit s tímto svým názorem a sám si se zájmem počkám na zbytek diskuse. Děkuji.
