Naše strana mimo jiných úkolů a cílů deklaruje v rámci volební kampaně v Libereckém kraji jako jeden z primárních úkolů iniciaci protipovodňových opatření pro obce a města v regionu. Tento problém je pro obce a města, která zažila povodně v srpnu 2010 na vlastní kůži, problémem velice ožehavým a stále živým. Jen pro připomenutí , vlivem bleskové povodně v srpnu 2010 bylo postiženo 81 obcí Libereckého kraje (38% celkového počtu) a rozloha povodně byla 1801 km2, což činí 56,9% rozlohy kraje. Smutným číslem pak bylo 5 lidských obětí , které si povodeň vyžádala.
Do dnešních dnů škody nebyly stoprocentně odstraněny a likvidita je v současnosti závislá na uvolňování státních prostředků, což vláda činí jen velice nerada. Pokud se budeme bavit o škodě, která byla vyčíslena po povodních na státním majetku, který je v mnoha případech nepojištěný, oproti tomu soukromému, tak nám vypadne suma cca 6 miliard Kč. Vzhledem k tomu, že stát hospodaří již řadu let s výrazným schodkem státního rozpočtu (jedeme na úvěr) a přitom bylo prodáno a zničeno vše co dělalo naší ekonomiku nezávislou a silnou, je i tato suma pro náš stát neskutečně vysoké a musí být rozdělena na řadu let. Ale zatím jediným krokem státu bylo stanovení nedobrovolného plošného příspěvku na povodně pro každého plátce daně, který ovšem dodnes není veřejně zúčtovaný a asi ani nikdy nebude, Odhadem by to mohly být asi 4 miliardy Kč.
Náš státní rozpočet má sice pro nenadálé události položku "katastrofa", ale ta je naplňována víc než spoře. Nejlepší na celé věci však je, že spoluúčast státní pokladny je jen 50-60% a zbytek peněz si musí ostatní státní subjekty řešit z vlastních rozpočtů nebo z dotačních titulů, což v případě poškozených obcí s nízkým rozpočtem znamená fatální situaci na několik let a doslovné ohrožení existence.
Jedním z důležitých faktorů po živelné pohromě je bezesporu přímá úměrnost mezi rychlosti odstraňování a výškou škod. Čím pomaleji budu odstraňovány, tím větší škoda vznikne a tím více peněz bude zapotřebí na likvidaci. Prodleva tak bezesporu neprospívá jak státní pokladně, tak daňovým poplatníkům, kteří se právem proti tomu kriticky ozývají.
Ve vyspělých ekonomikách platí, že ruku v ruce s likvidací jde prevence pro eliminaci obdobných událostí a tou by měla být především ochrana obcí a měst před povodněmi. Stát sám by měl řešit tuto problematiku za odborné spolupráce všech dotčených rezortů a státních institucí a zároveň by vše měl z největší části financovat. Dnes je cílená a promyšlená ochrana obyvatel a majetku u zdrojů povrchové vody jednou ze stěžejních, protože voda je živel a živly člověk bohužel stoprocentně ovládat nikdy nebude. Naše strana prevenci spatřuje především v dokonalém systému včasného varování v obcích, v přístupu obcí k datům ČHMÚ a v pndividuálních technických řešeních ochrany obcí (valy, hráze, poldry, retenční nádrže, mobilní hrazení atd….). Vlastní technickou protipovodňovou úpravu by měla mít každá obec v kraji, je-li potenciálně nějakým tokem ohrožena.
Nutno říci, že všichni víme, co je třeba dělat a jak, ale obrovským problémem je paradoxně zákonnost, kde stát zajistil státu takovou „podporu“ v zákonech, že dnes se zdánlivě jednoduchá řešení stávají neřešitelná díky segregaci rezortů, kde každý si hraje pouze na svém písečku a k tomu si vytváří svou „kuchařku“ – zákon (...umožňující různý výklad...), který pak je v rozporu s jinou „kuchařkou“ jiného rezortu. Největší chybou rovněž je v současnosti implementace zákonů jiných evropských států do našich, bez kontinua historického vývoje naší judikatury a vytváření zásadních překážek. Pro přehlednost třeba „Zákon o vodách“ ukládá v základních povinnostech správcům toku, aby dbali o bezproblémový odtok povrchové vody v území a technicky toto zabezpečovali a na druhé straně stoji „Zákon o ochraně přírody a krajiny“, který radikálně chrání veškeré předměty ochrany přírody, kromě zájmů a potřeb člověka. Tak nutně každý správce povodí narazí na ochranáře přírody a vrcholem je pak srážka s vlastníkem pozemku, který si také je plně vědom svých práv, zas ovšem podle jiné „kuchařky“.
Myslíme si, že právě krajské úřady, jakožto nejvyšší regionální orgány státní a veřejné správy jsou ty maximálně kompetentní, aby podnítily samotnou vládu a celý vládní aparát ke změnám systému, který je pro tento stát zásadní. Chceme konečně věřit, že všichni volení představitelé v tomto státě už konečně budou dělat vše především pro blaho občanů naší vlasti, protože právě od nich dostávají nejvyšší důvěru a svůj hlas.
Jiří Klíma, člen NP
