Ministerstvo mlčí. Systémy bzučí. A vláda? Ta jen krčí rameny.

Rakušan cosi naznačuje, cosi mlží, ale jasné odpovědi? Nula.

Co vlastně víme? Že nic nevíme.

Klasický český thriller: nevíme kdo, nevíme kdy, nevíme jak, nevíme kam – ale bylo to fakt vážný.

Zasažený systém? Neznáme.

Čas útoku? Nepodstatný.

Únik dat? Žádný – tedy pravděpodobně.

Volby? Neohroženy – údajně.

No tak co je teda ohrožený? Asi jenom zbytek důvěry lidí, že tahle vláda vůbec něco dokáže ohlídat.

A tohle není první případ.

Na Ministerstvu zahraničí si Číňani údajně dva roky v klidu četli emaily. DVA ROKY. Dva roky si tam čínský hekři četli, co si posíláme jako stát s jinými státy, a my se tváříme, že to je „nešťastné“,„závažné“ a že se to „šetří“.

Jasně. Šetří se to tak dlouho, až se to ututlá.

A teď znovu. Útok na kritickou infrastrukturu. Státní systémy padají, nikdo neví, co přesně, kdo přesně, kdy přesně. Jen víme, že to bylo „sofistikované“ a že to „mohlo mít vážné dopady“.

A vláda místo, aby bouchla do stolu a řekla „tady je přesně, co se stalo, tady je plán, tady jsou odpovědní lidé a tady je zabezpečení“, tak dělá tiskovky plné mlhy.

Bezpečnost státu není PR cvičení.

Opravdu se cítím velmi bezpečně pod touto vládou.

Ironie. Jasně že ne.

Takže milá vládo: když už nevíte, co se stalo, tak aspoň přiznejte, že to nevíte.

Ale hlavně – začněte s tím konečně něco dělat.

Protože každé vaše mlžení, každá zpožděná reakce, každá „pravděpodobně žádná data neunikla“ snižuje důvěru lidí v to, že ještě vůbec někdo tuhle loď drží nad vodou.

A mám takový dojem, že už vám na tom vlastně už ani nezáleží.