Od reaganovy doby američtí neokonzervativci i neoliberálové označovali mezinárodní právo jako nepružné, zaostalé, pomalé, zkostnatělé. Aby mohlo sloužit potřebám dneška, vyžaduje prý důkladnou reformu. Ze stolu smetli požadavek, že by mělo být ochranným štítem pro malé i velké státy. Lidé jako Robert Kagan, Norman Podhoretz, Irving Kristol a mnozí žáci Leo Strausse na jedné straně vzývali morální principy. Na druhé straně jsme se dočkali omezování lidských a občanských práv ve jménu boje proti terorismu. Zažili jsme humanitární bombardování Jugoslávie a ponížení Srbů, kteří byli v obou světových válkách na straně Západu. Stali jsme se svědky invaze do Iráku ve jménu likvidace zbraní hromadného ničení, které se nikdy nenašly. Tuhla nám krev v žilách při nevídaných masakrech během genocidy ve Rwandě, k níž Západ mlčel. Mezinárodní právo padlo za oběť potřebě pružnosti v mezinárodních vztazích.

                A teď tu máme problém Krymu. Najednou je mezinárodní právo nedotknutelnou posvátnou krávou. Vladimír Putin není samozřejmě žádný morální gigant, ale teď pouze využívá prostoru, který vytvořili Američané svou „pružností“. Což tu není precedens Kosova? Což američtí mírotvorci nenutili Srby, aby se sami vzdali rezoluce OSN č. 1244, která zaručovala, že Kosovo je součástí Jugoslávie? Což americký diplomat Holbrook nebyl tím, kdo zmařil výsledky schůzky Miloševiče a albánského prezidenta Fatose Nana na Krétě, kde mělo k urovnání kosovské krize dojít širokou autonomií Kosova? Holbrook tak pomohl na svět vlně násilí, která všechny možnosti na klidné zvládnutí krize spláchla. Prostě dvojí metr. Nebo je těch metrů ještě více? Krymská krize by měla být podnětem k přemýšlení o budoucnosti mezinárodního práva. Protože mezinárodní právo jako ochranný štít pro všechny potřebujeme.