Co se to prosím ve čtvrtek v Bratislavě vlastně odehrálo?

Ve čtvrtek 9. července proběhlo opakované veřejné projednání Zprávy o hodnocení strategického dokumentu „Akcelerační zóny pro větrnou energii ve Slovenské republice“. Veřejnost měla možnost předložit připomínky k dokumentu, který může zásadně ovlivnit životní prostředí, zdraví obyvatel i budoucí rozvoj mnoha regionů Slovenska.

Byl to už druhý pokus. Nestačilo, že první projednání vyvolalo velkou nespokojenost občanů?

Stát nezvládl první veřejné projednání, a proto musel uspořádat druhý termín. Už samotný fakt, že bylo nutné celé jednání opakovat, je důkazem selhání organizace prvního projednání. Druhé projednání se konalo v hale s kapacitou přibližně 3 000 osob. Některá média uváděla účast kolem 1 000 lidí, podle našeho odhadu jich ale bylo více než 1 500. Tak vysoká účast jasně ukazuje, že veřejnost má o toto téma obrovský zájem a odmítá být při rozhodování o své budoucnosti přehlížena.

Jaká byla na jednání atmosféra?

Atmosféra byla velmi napjatá už od samotného začátku. Každý účastník musel projít bezpečnostní kontrolou. Chápu, že je potřeba dbát na bezpečnost, ale rozsah těchto opatření na mě působil nepřiměřeně. Osobně jsem se necítila jako občan, který přišel uplatnit své zákonné právo na veřejném projednání, ale spíše jako člověk, vůči kterému je vedena bezpečnostní akce. Přítomnost velkého počtu uniformovaných pracovníků bezpečnostní služby ve mně vyvolala pocit, že jsme byli předem považováni za problém, a ne za veřejnost, která přišla věcně diskutovat. To hned na začátku vytvořilo atmosféru nedůvěry a zklamání.

Chování ochranky někteří účastníci přirovnávali k „drogové diskotéce“ nebo dokonce k „Hlinkově gardě“. Není to ale už přece jen trochu zaujatě negativní?

Chci zdůraznit, že pracovníci bezpečnostní služby podle mého názoru pouze plnili pokyny, které dostali. Nemám vůči nim osobní výhrady. Přesto na mě přítomnost tak velkého počtu pracovníků bezpečnostní služby působila velmi nepříjemně. Místo atmosféry otevřené veřejné diskuse jsem měla pocit, že přicházím na akci, kde se od občanů předem očekávají problémy. Takový dojem podle mě důvěře mezi státem a veřejností rozhodně nepomáhá.

Jaký byl tedy z vašeho pohledu průběh jednání?

Navzdory emocím proběhlo jednání ze strany občanů poměrně korektně. Mnoho občanů si kvůli účasti muselo vzít dovolenou a někteří cestovali z různých částí Slovenska už od půlnoci. Překvapilo mě, jak dobře byli občané připraveni. Přišli s konkrétními otázkami, odbornými argumenty i věcnými připomínkami. Emoce byly pochopitelné, protože lidé mají pocit, že se rozhoduje o jejich domovech, zdraví a budoucnosti. Přesto většina přijela především proto, aby byla vyslyšena.

Debaty se zúčastnil i jogin a aktivista proti větrníkům Daniel Slobodan Máčovský

Dotazy občanů ale byly ze strany pořadatelů omezovány, až nakonec zbytek účastníků s nezodpovězenými dotazy nechali vyvést ze sálu. Tušíte, proč se veřejné projednávání odehrávalo právě tímto způsobem?

Moderátorka na začátku oznámila, že jsme se „dohodli“ na čtyřminutových vystoupeních. Přiznám se, že o žádné takové dohodě nevím, ale čtyři minuty jsme samozřejmě respektovali. A když už jsme u těch minut, s trochou nadsázky musím říct, že jsme na tom byli lépe než občané v České republice při projednávání akceleračních zón, kde měli na své vystoupení jen dvě minuty. Takže děkujeme za dvojnásobný čas. Demokracie se zjevně začíná měřit stopkami.

V hodnocení debaty v médiích zaznívaly už klasické fráze o „dezinformátorech“, mezi které už řadí i premiéra Fica a několik ministrů, kteří také veřejně říkají, že větrné parky na Slovensku nechtějí. Jak to vnímáte?

Média nás opět označila za „dezinfoscénu“ a „dezinformátory“, protože nesouhlasíme s výstavbou větrných parků. Ve svém vystoupení jsem proto s trochou nadsázky přivítala nové členy této údajné „dezinfoscény“ – premiéra Roberta Fica, ministra zemědělství Richarda Takáče a ministra Tomáše Druckera, kteří také veřejně říkají, že větrné parky na Slovensku nechtějí. A čestné členství jsem udělila ministrovi životního prostředí Tomášovi Tarabovi, protože to říkal už dávno před nimi.

Jaký byl z vašeho pohledu výsledek jednání?

Úředníci seděli za stolem, celý den poslouchali, na některé otázky odpověděli, na jiné ne. V 16:30 si podle všeho mohli říci: „Veřejné projednání splněno. Další bod odškrtnut. Jenže demokracie není kolonka v diáři, kterou si lze jednoduše odškrtnout. Podle našeho názoru mnoho občanů nedostalo reálný prostor vystoupit a uplatnit své připomínky. Právě proto podáváme podnět Generální prokuratuře, aby prověřila, zda byla veřejnosti skutečně umožněna účast v rozsahu, který vyžaduje zákon.

Shrňme, že pořadatelé prostě nechali po vypršení své pracovní doby v 16.30 za pomoci najaté ochranky vyvést, aby úředníci mohli jít domů. Je to vidět i na řadě záznamů, které kolují po sociálních sítích, lidé jsou tím pohoršeni. Znamená to tedy, že z pohledu ministryně Denisy Sakové tímto způsobem veřejné projednání připomínek proběhlo, i když zůstaly bez odpovědí?

Při prvním projednání 24. června dostaly stovky občanů k dispozici jeden mikrofon – a ještě nefunkční. To opravdu nepůsobilo jako snaha naslouchat veřejnosti. Někdy jsem měla pocit, že důležitější bylo splnit formální povinnost než skutečně vyslechnout občany. Jenže na konci nebude rozhodovat úřední záznam ani odškrtnutá kolonka „projednáno“. Rozhodovat ale budou občané. A ti si u voleb dobře zapamatují, kdo s nimi vedl dialog a kdo je jen nechal mluvit.

Jaký bude váš další postup? Řeknu to natvrdo: Jaké jsou v demokratickém státě 21. století vůbec možnosti obrany?

Pokud se porušují zákony, nedodržují se zákonné lhůty a veřejnost má pocit, že je vyslyšena jen naoko, pak je namístě položit si jednoduchou otázku: Jakou demokracii vlastně žijeme?

Teď je řada na vládě. Nejprve bude vypracována zpráva z veřejného projednání, poté vydá Ministerstvo životního prostředí závěrečné stanovisko, a nakonec bude rozhodovat vláda. Právě podle toho, jak se vláda zachová, zvolíme další postup. Pokud bude respektovat zákon, odborné argumenty a hlas občanů, bude to správný signál. Pokud ne, využijeme všechny zákonné prostředky na ochranu práv veřejnosti.

Jedno je ale jisté – dnešním dnem to nekončí. Demokracie se totiž nepozná podle počtu odškrtnutých bodů v programu, ale podle toho, zda stát skutečně naslouchá svým občanům.