Česká televize takto ročně vymáhá zhruba šedesát milionů korun, které zahrnují nejen neuhrazené poplatky, ale i zákonnou sankci. Nejde přitom o žádné velké dlužníky, ale často o domácnosti v příjmové chudobě, které se snaží ušetřit každou možnou korunu. A také o lidi, kteří jednoduše nesouhlasí s principem nucených plateb za službu, kterou nevyužívají.

Když umělci na Letné prohlásili, že Česká televize patří jim, nebyl to jen emotivní výkřik. Byla to definice vlastnictví, která zcela ignoruje fakt, že financování této instituce stojí na povinných platbách milionů lidí — včetně těch, kteří ji nesledují nebo s jejím fungováním nesouhlasí.

A právě tito lidé jsou následně objektem exekučního vymáhání. Těžko si představit větší kontrast: na jedné straně elita kulturní scény, která si osobuje právo mluvit o „své“ televizi, na straně druhé tisíce domácností, které kvůli této „jejich“ instituci končí v exekuci.

Zdeněk Svěrák nedávno s jistou dávkou pohrdání prohlásil, že dvě třetiny občanů nechápou rozdíl mezi televizí veřejnoprávní a státní. Opak je pravdou. Lidé velmi dobře rozumí tomu, že pokud má instituce garantované příjmy bez ohledu na kvalitu, vyváženost či sledovanost, ztrácí přirozenou motivaci o diváka usilovat.

Odpůrci koncesionářských poplatků často argumentují jednoduchým principem: nevyužívám – neplatím. Ať už s tím souhlasíme, nebo ne, jde o legitimní postoj. Vynucování plateb exekucemi pak působí jako tvrdý nástroj v rukou instituce, která se zároveň prezentuje jako kulturní a morální autorita.

Představme si podobný model jinde: povinná dálniční známka pro všechny držitele řidičského průkazu, i pro ty, kteří po dálnici nikdy nejezdí. Nebo povinný poplatek za knihovnu pro všechny občany, i když nečtou. Absurdní? Přesto je to logika, kterou zastánci veřejnoprávního statusu České televize a Českého rozhlasu považují za samozřejmou.