Protože žádná poctivá debata o odsunu Němců nemůže začínat rokem 1945. Musí začít rokem 1938.
Musí začít Mnichovskou dohodou — aktem zrady evropských mocností, který rozbil Československo a otevřel dveře nacistické expanzi. Musí začít terorem Sudetendeutsches Freikorps, jehož členové přepadali četnické stanice, unášeli československé občany do Německa a vraždili lidi jen proto, že byli loajální Československé republice.
Z českého pohraničí tehdy neutíkali „utlačovatelé Němců“, jak se někdy podsouvá. Utíkaly desetitisíce obyčejných českých rodin. Učitelé, železničáři, státní zaměstnanci, Židé, demokraté, ženy s dětmi. Lidé, kteří během několika dnů přišli o domovy, práci i bezpečí. A po okupaci přišlo ještě něco mnohem horšího: šest let nacistického teroru.
Lidice, Ležáky, popravy, koncentrační tábory, heydrichiáda, Terezín, popravení studenti, zavřené vysoké školy, systematická germanizace a likvidace české inteligence. Podle historických údajů zahynulo během druhé světové války přibližně 340 až 360 tisíc obyvatel předválečného Československa. To nejsou „historické nuance“. To je krvavá realita nacistické okupace.
A právě po této zkušenosti přišla Postupimská konference. Vítězné mocnosti — Spojené státy, Velká Británie a Sovětský svaz — zde odsouhlasily transfer německého obyvatelstva z Československa, Polska a Maďarska. Odsun tedy nebyl jakousi českou svévolí nebo „etnickou nenávistí“, ale součástí poválečného bezpečnostního uspořádání Evropy po nejničivější válce v dějinách.
A zde je další zásadní bod, který dnešní apologeti landsmanšaftu často zamlčují: Benešovy dekrety nejsou jen nějaký historický relikt. Jsou součástí základů poválečného právního a státního uspořádání Československa. Jsou spojeny s obnovou státu po nacistické okupaci, s konfiskací majetku nacistů a kolaborantů i s obnovením právní kontinuity republiky.
Proto jakékoliv pokusy o jejich delegitimizaci nejsou jen akademickou debatou. Jsou útokem na samotné poválečné základy české státnosti. A právě proto vyvolává tak silné reakce skutečnost, že představitelé landsmanšaftu otázku dekretů opakovaně otevírají — byť dnes často sofistikovanějším jazykem než v minulých desetiletích.
O to absurdněji působí, když celé akci žehnají někteří představitelé katolické církve. Informace o podpoře organizace Meeting Brno ze strany nového pražského arcibiskupa Stanislava Přibyla vyvolává oprávněné pobouření části veřejnosti. Ne proto, že by někdo útočil na víru. Ale proto, že historie vztahu části církevních struktur k české otázce je mnohem složitější než se dnes často prezentuje.
Ano, existovali stateční kněží a řeholníci, kteří se postavili nacismu a skončili v koncentračních táborech. Ale vedle toho existovala i dlouhá historická linie části církevních elit, které byly spojeny s habsburskou mocí, germanizační politikou a potlačováním slovanských národních hnutí. České národní obrození nevznikalo ve vakuu — vznikalo také jako obrana proti jazykové, kulturní a mocenské dominanci německého prostředí v monarchii.
A nelze přehlížet ani poválečné skutečnosti. Historici opakovaně popsali fungování takzvaných „krysích stezek“, přes které někteří nacističtí váleční zločinci prchali do Jižní Ameriky za pomoci části duchovních katolických struktur. Jméno Alois Hudal není žádná „dezinformace“, ale doložená historická kapitola.
Proto dnes mnoha lidem vadí, že se právě církevní autority staví do role morálních arbitrů českých dějin a podporují akce, které velká část společnosti vnímá jako jednostranné a revizionistické. Zvláště v situaci, kdy proti sjezdu vystoupila i Poslanecká sněmovna a kdy značná část veřejnosti považuje konání sjezdu za symbolicky urážlivé.
Smíření totiž nemůže být založeno na historické amnézii. Nemůže znamenat, že Češi mají mlčet o Mnichovu, Lidicích, Ležákách, o vyhnání českých rodin z pohraničí nebo o statisících mrtvých. A už vůbec nemůže znamenat, že se budeme tvářit, že Benešovy dekrety jsou jakýsi „omyl dějin“, který má být jednou potichu odstraněn.
Evropa nezačala rokem 1945. Předcházela jí nacistická agrese, rozbití Československa a systematická likvidace českého národa jako politického subjektu. Pokud někdo chce dnes mluvit o smíření, musí nejprve plně respektovat tuto historickou pravdu.
Jinak se z „dialogu“ stává jen sofistikovaný tlak na přepsání dějin. A národ, který si přestane vážit vlastních dějin, velmi rychle zjistí, že ztratil nejen historickou paměť, ale i schopnost bránit vlastní stát, vlastní identitu a vlastní důstojnost.
Zdroj:
STANĚK, Tomáš. Němci ven! Odsun Němců z Československa 1945–1947. Praha: Academia, 1991. ISBN 80-200-0328-8.
LUKEŠ, Igor a ZBYNĚK ZEMAN. Mnichovská dohoda 1938. Praha: Paseka, 2003. ISBN 80-7185-521-6.
BRANDES, Detlef. Češi pod německým protektorátem: Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945. Praha: Prostor, 2000. ISBN 80-7260-034-3.
KUKLÍK, Jan. Benešovy dekrety: historický a právní kontext. Praha: Linde, 2002. ISBN 80-7201-347-2.
TOMEK, Prokop a Ivo PEJČOCH. Československo v letech nacistické okupace 1939–1945. Praha: Ministerstvo obrany České republiky – AVIS, 2010. ISBN 978-80-7278-530-8.
