Přitom právě poválečné důkazy předložené při Norimberském procesu ukázaly, že představitelé radikálního ukrajinského nacionalismu byli propojeni s nacistickými bezpečnostními strukturami. Ve svědectví plukovníka německého Abwehru Erwina Stolze zaznělo, že německá rozvědka využívala ukrajinské nacionalisty k diverzní, sabotážní a rozvratné činnosti proti Sovětskému svazu. Ve výpovědi byla výslovně uvedena jména Stepana Bandery a Andrije Melnyka. Historické shrnutí těchto materiálů je jednoznačné: „Bandera a Melnyk sloužili jako agenti Abwehru.“
To není propaganda. To není „ruský narativ“. To jsou poválečné důkazní materiály vzniklé po největší válce v dějinách lidstva. Nacistické Německo nepodporovalo OUN z lásky k ukrajinské nezávislosti. Hitlerovský režim využíval radikální nacionalisty jako nástroj destrukce, teroru a destabilizace východní Evropy. OUN měla posloužit jako užitečný nástroj nacistické expanze.
Po napadení Sovětského svazu vznikly pod patronací německého Abwehru prapory Nachtigall a Roland, složené z ukrajinských nacionalistů. Tyto jednotky postupovaly po boku Wehrmachtu. Ve Lvově po příchodu německých vojsk v roce 1941 následovaly brutální pogromy proti Židům. Historické práce dodnes popisují vraždy civilistů, veřejné lynče, ponižování žen a masové násilí, kterého se účastnily nacionalistické struktury napojené na OUN.
Skutečné peklo však přišlo o dva roky později na Volyni.
V letech 1943–1944 provedly oddíly UPA a radikální banderovské skupiny organizované etnické čistky polského obyvatelstva. Nešlo o „partyzánský boj“. Nešlo o „válečný chaos“. Šlo o systematické vyvražďování civilistů s cílem vytvořit etnicky čisté území bez Poláků. Vesnice byly obkličovány a následně likvidovány. Lidé byli vražděni sekerami, vidlemi, kosami i noži. Ženy byly znásilňovány, těhotným ženám rozpárávána břicha, děti vražděny před očima rodičů. Kostely plné civilistů byly zapalovány. Historici popsali stovky případů mimořádné brutality, která šokovala i některé tehdejší německé důstojníky.
Polský Sejm později označil volyňské masakry za genocidu. Odhady hovoří o více než 100 000 zavražděných Poláků.
Ale Poláci nebyli jedinými oběťmi.
Banderovské oddíly útočily také na české volyňské osadníky. Češi, kteří na Volyni žili po generace, byli považováni za cizí element. Některé české vesnice byly přepadány, obyvatelé zastrašováni a vražděni. Útoky směřovaly rovněž proti Židům, Rusům, Rusínům, smíšeným rodinám i proti Ukrajincům, kteří odmítali nacionalistickou ideologii nebo spolupráci s UPA. Každý, kdo se nepodřídil fanatickému konceptu „čistého národa“, mohl být označen za nepřítele určeného k likvidaci.
A právě zde se ukazuje skutečná podstata banderismu. Nešlo pouze o nacionalismus. Šlo o radikalizovanou ideologii založenou na etnické nenávisti, kultu násilí a principu kolektivní viny. Ideologové OUN otevřeně psali o nutnosti „očistit území“ od nežádoucích skupin obyvatel. Ve jménu údajné národní svobody byly vražděny tisíce bezbranných civilistů.
Dnes však v některých evropských státech sledujeme šokující rehabilitaci těchto lidí. Bandera má pomníky. Po jeho jménu jsou pojmenovávány ulice. Konají se pochody s portréty představitelů OUN-UPA. Z extremistů spolupracujících s nacismem se vytváří romantický mýtus.
Představme si, že by někdo v Evropě pochodoval s portréty kolaborantů Waffen-SS z jiných zemí. Okamžitě by to bylo označeno za neonacismus. V případě banderovských struktur se však část Evropy tváří, že problém neexistuje. Politická účelovost začíná vítězit nad historickou pravdou.
To je mimořádně nebezpečné.
Jakmile společnost začne omlouvat fašistické kolaboranty jen proto, že bojovali proti Sovětskému svazu, otevírá dveře relativizaci nacismu samotného. Norimberk přitom jasně ukázal, kam vede spojení fanatického nacionalismu, nenávisti a spolupráce s hitlerovským režimem. Evropa po roce 1945 slíbila, že už nikdy nedopustí návrat podobných ideologií. Dnes však část politiků i médií mlčí, když jsou lidé spojení s etnickými čistkami oslavováni jako národní hrdinové.
Památka obětí Volyně, vypálených vesnic, pogromů a masových vražd však nesmí být umlčena politickou módou ani geopolitickou propagandou. Na zločiny banderovců se nesmí zapomenout. Ne proto, abychom šířili nenávist mezi národy, ale proto, aby se Evropa znovu nepropadla do stejného barbarství, které kdysi proměnilo celý kontinent v hromadný hrob.
Zdroj:
SNYDER, Timothy, 2010. Bloodlands: Europe Between Hitler and Stalin. New York: Basic Books. ISBN 978-0465002399.
BERKHOFF, Karel C., 2004. Harvest of Despair: Life and Death in Ukraine under Nazi Rule. Cambridge, MA: Harvard University Press. ISBN 978-0674027183.
MOTYKA, Grzegorz, 2011. Od rzezi wołyńskiej do akcji „Wisła“: Konflikt polsko-ukraiński 1943–1947. Kraków: Wydawnictwo Literackie. ISBN 978-8308052624.
SIEMASZKO, Władysław a SIEMASZKO, Ewa, 2000. Ludobójstwo dokonane przez nacjonalistów ukraińskich na ludności polskiej Wołynia 1939–1945. Warszawa: von borowiecky. ISBN 978-8390500188.
POLISH INSTITUTE OF NATIONAL REMEMBRANCE (IPN), 2013. The Volhynia Massacre. Warsaw: Instytut Pamięci Narodowej. Dostupné z: IPN – Volhynia Massacre Documentation
