Po letech však stále častěji zaznívá otázka: Kam tyto peníze skutečně mizí?

Není to útok na víru ani na tisíce poctivých kněží, řeholníků a zaměstnanců církví, kteří svou práci vykonávají svědomitě. Je to otázka hospodaření s veřejnými prostředky, které byly církvím svěřeny na základě politického rozhodnutí státu. A tam, kde jsou veřejné peníze, musí existovat také veřejná kontrola.

Případ bývalého výkonného ředitele Arcibiskupství pražského Antonína Jurigy představuje jednu z nejvážnějších kauz posledních let. Veřejně dostupné informace popisují závažná obvinění, policejní vyšetřování i skutečnost, že při odchodu z arcibiskupství obdržel odstupné v řádu přibližně dvou milionů korun. Později byla poškozené ženě podle mediálních informací vyplacena vysoká mimosoudní kompenzace. Bez ohledu na jednotlivé právní aspekty zůstává jedna zásadní otázka: jak je možné, že instituce financovaná mimo jiné z prostředků získaných díky státem schváleným restitucím hospodaří způsobem, který vyvolává tak závažné pochybnosti?

Ještě znepokojivější je skutečnost, že představitelé odpovědní za řízení instituce dnes zastávají významné církevní funkce a někteří byli oceněni papežskými tituly. Samotné udělení čestného titulu samozřejmě není důkazem nesprávného postupu ani osobní odpovědnosti. Přesto však nelze přehlédnout, jaký signál podobné kroky vysílají veřejnosti. Jestliže kolem konkrétní kauzy přetrvávají otázky, které dosud nebyly přesvědčivě zodpovězeny, očekával by občan spíše maximální otevřenost než slavnostní ocenění představitelů vedení.

To však není problém jediné osoby ani jediné diecéze.

Celá kauza totiž odhaluje mnohem hlubší systémový problém. Církve v České republice hospodaří s mimořádným majetkem. Vedle vrácených nemovitostí získávají desítky let také finanční náhrady, jejichž celkový objem přesahuje desítky miliard korun. Tyto prostředky nevznikají zázrakem. Pocházejí z veřejných rozpočtů, tedy z peněz občanů.

O to více překvapuje, jak obtížné je dopátrat se srozumitelných odpovědí na základní otázky. Jaké jsou skutečné náklady na vedení jednotlivých diecézí? Jaké odměny pobírají vrcholní manažeři? Kolik prostředků směřuje na právní spory, odstupná, externí poradce či mediální služby? Jaké částky jsou skutečně investovány do charity, školství, sociálních služeb a obnovy památek? A proč nejsou tyto informace předkládány veřejnosti v rozsahu, který by odpovídal významu spravovaných prostředků?

Každá obec musí zveřejňovat smlouvy. Státní instituce podléhají kontrolám Nejvyššího kontrolního úřadu, finančním auditům i zákonu o svobodném přístupu k informacím. Obchodní společnosti mají účetní závěrky. Politické strany podléhají dohledu specializovaného úřadu.

A církve?

Ty disponují majetkem v hodnotách, o nichž se většině veřejných institucí může jen zdát, přesto však jejich hospodaření zůstává z velké části mimo veřejnou kontrolu. To není útok na náboženskou svobodu. To je legitimní otázka transparentnosti.

Obhájci současného systému často namítají, že jde o soukromý majetek církví. Jenže tento argument přehlíží podstatnou okolnost. Základ tohoto majetku vznikl na základě mimořádného rozhodnutí demokratického státu, financovaného všemi daňovými poplatníky. Jestliže společnost nese náklady, má právo požadovat i odpovídající míru odpovědnosti.

Důvěra veřejnosti se nezískává prohlášeními ani slavnostními ceremoniemi. Buduje se otevřeností. Pokud vedení církví tvrdí, že hospodaří řádně, nemělo by mít nejmenší problém zveřejňovat podrobné výroční zprávy, nezávislé audity, informace o významných výdajích i pravidla pro odměňování vrcholných představitelů. Transparentnost není nepřítel církve. Naopak je nejlepší obranou proti podezřením.

Kauza Juriga proto není pouze příběhem jednoho člověka. Stala se symbolem mnohem širšího problému. Ukazuje, jak rychle může veřejnost ztratit důvěru, pokud se kolem nakládání s významnými prostředky objevují rozpory, nejasnosti a otázky bez přesvědčivých odpovědí.

Po více než deseti letech od zahájení restitucí nastal čas položit si otázku, kterou politici dlouho obcházeli: Nepotřebuje Česká republika vedle respektu k autonomii církví také podstatně vyšší standard jejich ekonomické transparentnosti?

Protože nejde jen o minulost. Jde o důvěru v instituce. A především o odpovědnost vůči občanům, jejichž peníze byly a stále jsou součástí příběhu církevních restitucí. Dokud nebudou existovat jasné a veřejně ověřitelné odpovědi na otázku, jak jsou tyto prostředky využívány, bude se stále vracet jediná, nepříjemná otázka: Kam vlastně mizí peníze z církevních restitucí?

Zdroje

1. FRANTOVÁ, Veronika a HAAS, Petr, 2023. Between Politicisation and Depoliticisation: Restitution of Church Property in Czech Republic. Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 59(6), s. 645–664. Dostupné z: https://doi.org/10.13060/csr.2023.032
2. Ministerstvo zemědělství ČR, 2025. Majetkové vyrovnání s církvemi. [online]. Praha: Ministerstvo zemědělství. Dostupné z: https://mze.gov.cz/public/portal/mze/ministerstvo-zemedelstvi/cirkevni-restituce
3. Nejvyšší soud České republiky, 2020. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2854/2019. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 71/2020. Dostupné z: https://eslp.nsoud.cz/sbirka/5754/
4. Česká biskupská konference, 2016. Generální sekretář ČBK k odblokování majetku. [online]. Praha: Církev.cz. Dostupné z: https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/160314generalni-sekretar-cbk-k-odblokovani-majetku