Jednou z ústředních postav této roviny je Vít Rakušan. Nikoli proto, že by byl obžalován. Ale proto, že sám veřejně popsal, že měl informace o podezření na korupční jednání v okruhu Petra Hlubučka, že s ním o těchto informacích hovořil a že se spokojil s jeho popřením. Tento výrok není politickým komentářem. Je to přiznání vědomosti – a vědomost je v právním státě klíčová.
České právo totiž zná princip, který bývá účelově opomíjen: povinnost oznámit trestný čin. Tato povinnost se netýká jen profesionálů, policistů či soudců. Týká se každého občana, který se hodnověrným způsobem dozví o spáchání závažného trestného činu, mezi něž korupce nepochybně patří. Nejde o morální apel, ale o zákonnou povinnost, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby se z mlčení stal nástroj krytí.
A právě zde se dostáváme k jádru problému. Jestliže má tuto povinnost každý občan, pak u osoby stojící v čele Ministerstva vnitra – tedy instituce odpovědné za policii, vyšetřování a vynucování práva – nejde o běžnou povinnost, ale o povinnost násobenou funkcí. Ministr vnitra není „náhodný svědek“. Je to vrcholný představitel systému, který má korupci odhalovat, nikoli ji relativizovat osobními rozhovory.
Obrana ve stylu „mluvil jsem s ním a popřel to“ není právní argument. V právním státě podezřelý nevyvrací podezření tím, že jej popře, a oznamovatel se této povinnosti nezbavuje tím, že uvěří slovu stranického kolegy. Pokud by takto postupoval běžný občan, orgány činné v trestním řízení by s ním žádnou shovívavost neměly. Právě naopak – byly by neúprosné. To, že u politicky exponované osoby se z povinnosti stane „politická odpovědnost bez právních důsledků“, je popřením rovnosti před zákonem.
Dozimetr tak odhaluje mnohem víc než korupční schéma. Odhaluje dvojí metr, v němž se povinnost oznámit trestný čin mění podle společenského postavení. Běžný občan riskuje trestní postih. U ministra vnitra se mlčení interpretuje jako „manažerské selhání“ nebo „politická chyba“. Jenže zákon žádnou takovou kategorii nezná. Zákon zná pouze splnění, nebo porušení povinnosti.
Zarážející je, že právě v kauze, kde se následně prokázala organizovaná a dlouhodobá korupční činnost, nikdo seriózně neprověřil odpovědnost těch, kteří o ní věděli dříve. Místo standardního postupu nastoupily procesní manévry: nezahájení úkonů, odkládání, formální vyrozumění. Právo nebylo poraženo otevřeně. Bylo obejito mlčením institucí.
Tento přístup je nebezpečný. Ne proto, že by poškodil jednoho politika. Ale proto, že rozkládá samotný smysl právního státu. Pokud totiž právo neplatí pro ty, kdo stojí na jeho vrcholu, pak se z povinnosti oznámit trestný čin stává prázdná fráze a z boje proti korupci pouhé heslo. Občan pak nemá důvod věřit, že zákon chrání spravedlnost – spíše chrání moc.
Dozimetr tak není jen kauzou soudní. Je to zkouška charakteru státu. Buď přijmeme, že zákonné povinnosti platí opravdu pro každého – a tím spíše pro ministra vnitra – nebo si otevřeně přiznáme, že žijeme v systému, kde se právo aplikuje selektivně. A v takovém systému už nejde o spravedlnost, ale o privilegia.
A právě proto je nutné tuto otázku klást znovu a znovu. Ne kvůli minulosti. Ale kvůli tomu, zda v této zemi ještě existuje hranice, kterou nemůže překročit ani ten, kdo stojí u moci. Pokud ne, pak Dozimetr není výjimkou. Je pravidlem.
Zdroje:
Dopis Hany Marvanové ze dne 20.3. 2022, ze kterého je patrno, že Hana Marvanová o této záležitostech spojených s kauzou DOZIMETR věděla a z tohoto důvodu vystoupila i z politického hnutí STAN. Dopis je zveřejněn na webových stránkách (https://www.lidovky.cz/domov/hana-marvanova-vit-rakusan-dopis-tlak.A220427_042808_ln_domov_tmr/foto/TMR9305f2_MarvanovaFinal1.jpg)
Vyjádření politika Michálka z Pirátské strany ke kauze DOZIMETR v ČT dne 15.9.2023 (https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/3614709-poslanci-se-v-debate-o-politickych-kauzach-shodli-ze-potrebujeme-rychlejsi-soudy)
