Evropský soud v této věci znovu připomněl zásadní princip své judikatury: v rodinných věcech není čas neutrální faktor. Každý měsíc průtahů může zásadně proměnit psychické vazby dítěte, jeho vztah k rodičům i celou rodinnou dynamiku. Zatímco v běžném majetkovém sporu může několikaměsíční prodlení znamenat pouze ekonomickou komplikaci, v opatrovnickém řízení může stejná doba znamenat faktický zánik rodičovského vztahu. Právě v tomto bodě rozsudek velmi tvrdě dopadá na českou soudní praxi, která je dlouhodobě kritizována pro vleklá řízení, opakované znalecké posudky, nekonečné doplňování důkazů a faktickou neschopnost reagovat rychle v situacích, kdy se rodinné poměry mění prakticky ze dne na den.
Evropský soud nepřímo, ale velmi zřetelně kritizuje mechanismus, který se v české praxi stal téměř běžným. Jeden rodič jednostranně změní životní poměry dítěte — například změnou bydliště, školy nebo omezením kontaktu s druhým rodičem. Druhý rodič podává návrhy, žádosti a stížnosti. OSPOD „monitoruje situaci“, soud „provádí dokazování“, instituce si vyměňují stanoviska a mezitím ubíhají měsíce. Dítě si začne zvykat na nové prostředí, vznikne nová sociální realita a soud následně prohlásí, že není vhodné dítě destabilizovat další změnou. Jinými slovy: systém nejprve svou nečinností umožní vznik problematického stavu a následně stejnou nečinností tento stav legitimizuje.
Právě proti této logice rozsudek Novák proti České republice velmi ostře vystupuje. Evropský soud totiž znovu zdůraznil, že orgány veřejné moci nesmějí svou pasivitou přispívat ke konsolidaci jednostranně vytvořeného stavu. Tento princip je pro českou praxi mimořádně nepříjemný, protože zasahuje přímo jeden z jejích nejčastějších argumentů — údajnou „stabilitu prostředí dítěte“. Evropský soud totiž nepřímo připomíná zásadní otázku: jak tato stabilita vlastně vznikla? Pokud byla vytvořena jednostranným krokem jednoho rodiče a následnou nečinností institucí, nelze ji automaticky považovat za legitimní argument proti obnově vztahu dítěte s druhým rodičem.
Rozsudek současně velmi silně dopadá na praxi orgánů sociálně-právní ochrany dětí. OSPOD má podle zákona chránit nejlepší zájem dítěte, avšak v reálné praxi bývá často kritizován pro formalismus, pasivitu a snahu „udržet klid“ za každou cenu. Místo aktivní ochrany dítěte někdy převládá administrativní přístup spočívající v sepisování zpráv, organizování pohovorů a doporučování mediace, aniž by docházelo k reálnému řešení situace. Evropský soud však dlouhodobě zdůrazňuje, že ochrana rodinného života nesmí být pouze formální. Nestačí vykázat procesní aktivitu na papíře. Pokud stát vidí, že dochází k rozpadu vztahu dítěte s rodičem, musí jednat účinně, rychle a s vědomím, že každý další měsíc může být psychologicky rozhodující.
Rozsudek tak nepřímo bourá jednu z nejrozšířenějších obran českých institucí — argument, že „řízení probíhá“ nebo že „situace je monitorována“. Evropský soud totiž jasně ukazuje, že samotná existence řízení ještě neznamená efektivní ochranu práv. Ochrana musí být praktická a skutečně účinná. Pokud stát pouze formálně vede řízení, zatímco reálně dochází k postupnému přerušení vztahu rodiče a dítěte, jde podle evropské judikatury o selhání veřejné moci.
Velmi citlivým tématem rozsudku je také práce s názorem dítěte. České soudy často opakují formulaci, že „dítě si kontakt nepřeje“. Evropský soud však dlouhodobě upozorňuje, že názor dítěte nelze mechanicky převzít bez analýzy okolností, za nichž vznikl. Dítě nacházející se v dlouhodobém rodičovském konfliktu může být vystaveno psychickému tlaku, konfliktu loajality nebo nepřímému ovlivňování. Právě konflikt loajality přitom česká praxe často podceňuje. V některých případech se názor dítěte stává téměř nedotknutelným argumentem, aniž by soud dostatečně zkoumal, zda jde skutečně o autonomní a svobodně vytvořený postoj.
Evropský soud tím nepřímo kritizuje i českou praxi výslechů nezletilých. Dítě totiž není důkazní prostředek ani procesní nástroj. Výslech dítěte v konfliktním opatrovnickém řízení musí být mimořádně citlivý a odborný, protože každý necitlivý zásah může dítě psychicky poškodit a současně deformovat jeho vztahy k rodičům. Rozsudek tak posiluje požadavek, aby soudy i OSPOD mnohem pečlivěji pracovaly s psychologickým kontextem celé věci, nikoli pouze s izolovanými výroky dítěte.
Význam rozsudku navíc nekončí pouze u soudů a OSPOD. Dopadá i na školy, kraje a další veřejné instituce. Evropský soud totiž jasně připomíná, že otázky bydliště, školní docházky nebo faktického umístění dítěte nelze oddělit od práva na rodinný život. Ve chvíli, kdy veřejná instituce bez dostatečné opatrnosti akceptuje jednostranný krok jednoho rodiče, může sama přispět k zásahu do práv druhého rodiče i dítěte. To je pro českou praxi mimořádně citlivé téma, protože právě školy nebo správní orgány někdy fakticky akceptují změnu školy nebo bydliště dítěte ještě před tím, než je věc pravomocně vyřešena soudem. Formálně se odvolávají na „praktické potřeby dítěte“, ve skutečnosti však mohou pomáhat vytvářet nový faktický stav, který následně soudy jen velmi obtížně mění.
Rozsudek Novák proti České republice tak představuje mnohem víc než jen další kritiku délky řízení. Jde o zásadní varování před systémem, který si postupně zvykl zaměňovat opatrnost za nečinnost, neutralitu za pasivitu a „stabilitu prostředí“ za legalizaci jednostranně vytvořeného stavu. Evropský soud tím českým institucím připomněl velmi nepříjemnou pravdu: stát nemusí dítě odebrat násilím, aby porušil právo na rodinný život. Někdy stačí, když nebude jednat vůbec.
Zdroj:
EUROPEAN COURT OF HUMAN RIGHTS, 2026. Novák v. Czech Republic, application no. 6656/24, judgment of 9 April 2026. Strasbourg: European Court of Human Rights.
ÚSTAVNÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY, 2016. Nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 1244/15. Brno: Ústavní soud ČR. Dostupné z: https://nalus.usoud.cz
ČESKO, 2012. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Sbírka zákonů České republiky. Praha: Ministerstvo vnitra ČR. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-89
