Podstatou sporu není samotné soudní rozhodnutí. Podatel se na ombudsmana obrátil kvůli postupu orgánů státní správy soudů při vyřizování stížnosti podle zákona o soudech a soudcích. Namítal, že jeho stížnost nebyla řádně prošetřena a že klíčová procesní námitka – porušení kontradiktornosti řízení – zůstala bez věcného vypořádání. Jinými slovy, nešlo o to, jak soud rozhodl, ale jakým způsobem byla řešena stížnost na jeho postup.
Jádrem námitky bylo tvrzení, že soud rozhodl, aniž podatel obdržel vyjádření protistrany, a tedy bez možnosti se k němu vyjádřit. Taková situace přitom není marginální procesní otázkou. Dotýká se samotného jádra spravedlivého procesu – práva být slyšen a rovnosti účastníků. Tento princip opakovaně potvrzuje i Ústavní soud, který zdůrazňuje, že účastník řízení musí mít možnost seznámit se se všemi podklady, jež mohou ovlivnit rozhodnutí, a reagovat na ně.
Kancelář veřejného ochránce práv však podnět odmítla. Ve svých vyjádřeních opakovaně uvedla, že věc spadá do rozhodovací činnosti soudu, a proto ji nelze přezkoumávat. Tento závěr přitom zůstal zachován i poté, co podatel výslovně doplnil, že jeho podnět nesměřuje proti rozhodnutí, ale proti postupu státní správy soudů při vyřizování stížnosti. Právě tato oblast je přitom podle zákona č. 349/1999 Sb. výslovně zahrnuta do působnosti ombudsmana.
Zásadní problém spočívá v tom, že ombudsman sice ve svém sdělení správně shrnul obsah námitky – tedy že soud rozhodl bez možnosti účastníka reagovat na vyjádření protistrany – ale tuto námitku již dále věcně neposoudil. Místo toho odkázal na probíhající řízení o kasační stížnosti a konstatoval, že otázku může posoudit pouze soud vyšší instance. Tím však vzniká paradoxní situace: kontrolní instituce uzná existenci potenciálně závažné procesní vady, ale současně odmítne zkoumat, zda orgány státní správy soudů postupovaly při vyřizování stížnosti zákonně.
Další rovina sporu spočívá v samotném procesním postupu Kanceláře veřejného ochránce práv. Podle zákona má být podnět buď zákonným způsobem odložen, nebo má být zahájeno šetření. V tomto případě však komunikace proběhla formou sdělení, která odkazovala na předchozí stanoviska, aniž by byla jednotlivá tvrzení podatele konkrétně vypořádána. Výsledkem je stav, kdy není zřejmé, jaké skutkové okolnosti byly skutečně hodnoceny a na základě jakých úvah bylo rozhodnuto.
Napětí dále zesiluje skutečnost, že podatel doložil existenci předchozí stížnosti i její vyřízení orgány státní správy soudu. Přesto zůstal závěr ombudsmana nezměněn. To vyvolává otázku, zda byly všechny podklady skutečně vzaty v úvahu, nebo zda převážil předem zvolený právní rámec, který vedl k odmítnutí věci bez jejího meritorního posouzení.
Závěrečná fáze komunikace pak situaci uzavírá ještě ostřeji. Veřejný ochránce práv uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry své kanceláře, že nemůže postup soudu hodnotit, a současně oznámil, že na další podání již nebude reagovat. Takové ukončení komunikace je sice formálně možné, avšak v kontextu výše uvedeného vyvolává pochybnosti o naplnění principů dobré správy, zejména transparentnosti a přezkoumatelnosti.
Celý případ tak otevírá širší otázku: kde končí ochrana práv poskytovaná ombudsmanem a kde začíná prostor, v němž se jednotlivec musí spolehnout výhradně na soudní přezkum? Ombudsman není další instancí soudního systému, ale jeho úkolem je kontrolovat správní postupy a upozorňovat na jejich vady. Pokud však odmítne posuzovat i ty případy, které se týkají státní správy soudů a mají zjevný ústavní rozměr, jeho role se nevyhnutelně zužuje.
Podatel proto obrátil věc na Poslaneckou sněmovnu, která je orgánem odpovědným za kontrolu činnosti ombudsmana. Podnět poukazuje na opakovaná odmítnutí, nesprávnou právní kvalifikaci věci a absenci věcného přezkumu. Nejde přitom jen o individuální spor, ale o otázku fungování instituce, která má být garantem ochrany práv jednotlivce vůči veřejné moci.
Zda se jedná o izolované pochybení, nebo o širší problém v přístupu k vyřizování podnětů, bude nyní předmětem dalšího posouzení. Jisté však je, že případ znovu otevírá klíčovou otázku moderního právního státu: kdo kontroluje kontrolora, pokud ten svou roli nevykoná.
Zdroj:- Ústavní soud České republiky (1994) Nález sp. zn. III. ÚS 84/94. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu. Dostupné z: https://nalus.usoud.cz
- Ústavní soud České republiky (2025) Nález sp. zn. II. ÚS 1309/24. Dostupné z: https://www.usoud.cz
- Česká republika (1999) Zákon č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz
- Česká republika (2002) Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz
- Nejvyšší správní soud (2009) Rozsudek sp. zn. 2 As 66/2009-53. Dostupné z: https://www.nssoud.cz
