Z podání založených ve spise je zřejmé, že na postup insolvenčního správce bylo upozorňováno opakovaně a konkrétně. Nešlo o obecné stížnosti nespokojeného účastníka, ale o výhrady k soupisu majetkové podstaty, k ocenění movitých věcí, k absenci důsledné kontroly účetnictví a bankovních toků, k nejasnému nakládání s majetkem a k úvahám o zpeněžování bez dostatečných podkladů. Jinými slovy: soud byl opakovaně upozorňován na to, že ochrana majetkové podstaty může být nedostatečná. Přesto z dokumentů neplyne obraz soudu, který by okamžitě a důsledně využil svou dohlédací pravomoc, vyžádal si detailní vysvětlení, provedl potřebná šetření a dal jasně najevo, že v insolvenčním řízení nebude prostor pro polovičatá vysvětlení a procesní mlhu. Naopak: vzniká dojem vleklé tolerance, během níž se závažné otázky odsouvaly, zatímco rostlo riziko, že majetková podstata bude dál znehodnocována nebo že se důležité skutečnosti objeví až v jiných, navazujících řízeních.

A právě to se podle dostupných podkladů stalo. Skutečnosti, které měly být přezkoumány v samotné insolvenci, začaly výrazněji vycházet najevo až v incidenčních sporech. Tam se objevují tvrzení o fakturaci přes společnost jako plátce DPH, o platbách mimo účet společnosti, o mísení osobní a firemní sféry, o převodech prostředků na soukromé účty, o používání firemních peněz pro osobní závazky. To nejsou drobnosti, které by bylo možné odbýt jako nepřesnost v účetnictví nebo technickou vadu podnikání. To jsou okolnosti, které přímo míří do srdce insolvenčního řízení: do otázky, co vlastně tvoří majetkovou podstatu, zda byla spravována s odbornou péčí a zda dlužník nevyužívá insolvenční proces jako pozdní štít proti následkům vlastního jednání. Jestliže takové skutečnosti neodhalí včas správce pod dohledem soudu, ale vystupují naplno až jinde a později, je to selhání kontrolní funkce systému.

Zvlášť znepokojivý je procesní okamžik, kdy po měsících, během nichž bylo zastoupení fakticky respektováno a soud s ním pracoval, přišlo usnesení o nepřipuštění zastoupení podle občanského soudního řádu. Samo ustanovení o nepřipuštění obecného zmocněnce samozřejmě existuje a nelze dělat, že neexistuje. Jenže právo není stroj na slepé razítkování. Záleží na tom, kdy, proč a v jakém kontextu je použito. A zde ten kontext bije do očí. Návrh na vyloučení soudkyně, opakované stížnosti na insolvenčního správce, upozornění na možné zneužití insolvenčního řízení, návrh na přistoupení státního zástupce — a teprve poté rozhodnutí, které odstraňuje z řízení osobu, jež tyto problémy artikulovala. Tady už nejde o technickou procesní epizodu. Tady vzniká silná pochybnost, zda právo nebylo použito jako prostředek procesní hygieny, jejímž výsledkem nebylo vyjasnění věci, ale oslabení nepohodlného hlasu.

Další rozměr celé věci přidává skutečnost, že v provázaných insolvenčních řízeních právnické a fyzické osoby vystupuje tentýž soudní a správní rámec. Samotná tato okolnost ještě neznamená nezákonnost. Ale znamená zvýšenou povinnost opatrnosti. Když se v obou větvích objevují skutkově související otázky, finanční vazby, osobní propojení a možné přesuny hodnot, nemá soud právo působit dojmem, že sleduje každou větev odděleně a bez citlivosti k celku. V takové situaci musí být kontrola silnější, ne slabší. Transparentnost vyšší, ne nižší. A procesní zdrženlivost vůči krokům, které mohou vyvolat dojem odvety, musí být téměř absolutní. Právě to ale podle těchto materiálů chybělo.

Největší problém činnosti Městského soudu v Praze v této věci tedy nespočívá v jediné větě, jediném usnesení nebo jediném procesním úkonu. Spočívá v kumulaci. V kumulaci přehlížených varování, opožděných reakcí, slabého dohledu, nejasné procesní priority a nakonec i kroku, který místo důsledného přezkumu správy majetkové podstaty přesunul pozornost na odstranění zástupce, jenž na problémy upozorňoval. Takový obraz je pro insolvenční justici nebezpečný. Insolvenční soud má totiž chránit důvěru věřitelů, že řízení nebude sloužit jako legalizační tunel pro předchozí pochybení, jako prostor pro mlžení nebo jako instituční únavová zóna, v níž se závažné skutečnosti rozmělní do procesních detailů. Pokud soud působí dojmem, že je k hlasitému a věcnému upozorňování na možné vady netečný, ale k procesní neutralizaci kritika pohotový, podkopává tím víc než jen jednu kauzu. Podkopává důvěru, že insolvenční právo v České republice stále slouží věřitelům a pravdě, nikoli těm, kdo umějí chaos přežít déle než ostatní.

 _Zdroj:

_{Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.}

_{Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.}

_{Usnesení ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2320/2015. K otázce zastoupení obecným zmocněncem a účelu § 27 odst. 2 o. s. ř.}

_{Usnesení ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009. Publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek k výkladu nepoctivého záměru v insolvenčním řízení.}