Hostitelská země poskytuje bezpečí, zázemí, solidaritu. Nepropůjčuje však své nejvýznamnější symboly k jednostranné politické manifestaci, která si osobuje výlučnost a vytěsňuje kontext. Praha není kulisou pro cizí státní sebeprosazení; je živým prostorem s vlastní pamětí, pravidly a odpovědností vůči svým občanům. Zneužití tohoto prostoru – byť pod vlajkou morální naléhavosti – je přestupkem proti samotné podstatě pohostinnosti.
Nejde o popření utrpení Ukrajina ani o relativizaci války. Jde o hranici mezi solidaritou a nátlakem. Solidarita se nevnucuje, nedominuje, nezakrývá. Solidarita zve k porozumění. Akt, který promění most v transparent, naopak polarizuje a vyvolává odpor – a tím poškozuje právě věc, kterou tvrdí, že hájí.
Je rozdíl mezi vzpomínkovým shromážděním a symbolickou okupací veřejného prostoru. První ctí místo i hostitele; druhé je demonstrací síly. Když se překročí tato hranice, host přestává být hostem. A most – místo spojování – se mění v barikádu.
Karlův most nepatří žádné vlajce. Patří Praze, jejím obyvatelům a její historii. Kdo to nerespektuje, neprosí o pomoc. Dobíhá. Obsazuje. A tím ztrácí morální převahu, kterou by jinak mohl mít.
Otázka už nestojí, co tím, kdo myslel, ale co tím bylo způsobeno. Veřejný prostor byl přepsán cizí symbolikou bez ohledu na citlivost místa, bez respektu k hostiteli a bez ohledu na to, že solidarita není bianco šek na dominanci. Pokud připustíme, aby se z pohostinnosti stala samozřejmost a z vděčnosti nárok, pak jsme rezignovali na vlastní sebeúctu.
Jak dlouho si to necháme líbit? Jak dlouho budeme mlčet, když se pomoc mění v nátlak a soucit v samozvané právo obsazovat naše symboly? Kde je hranice, za níž už nejde o podporu obětí, ale o normalizaci cizí politické přítomnosti v srdci naší země?
Solidarita musí zůstat svobodným rozhodnutím hostitele. Ve chvíli, kdy je vynucována spektáklem a přepisem našich ikon, přestává být solidaritou a stává se testem naší slabostí.





