Křesťanská etika stojí na zcela jasných pilířích: pravda, spravedlnost, ochrana slabších, odpovědnost mocných a odmítnutí nátlaku. Evangelium nezná „zpětné doplatky“ uvalené v okamžiku největší zranitelnosti. Nezná vydírání hrozbou vyloučení ze studia. Nezná ponižování rodičů a dětí veřejnými výroky o „hloupých dlužnících“. Pokud se někdo označuje za křesťanského kazatele a současně připustí, aby jeho instituce stavěla studenty před volbu „zaplať, nebo nebudeš maturovat“, pak nejde o individuální přešlap, ale o popření samotného smyslu křesťanské služby.
Fakta jsou přitom neúprosná. Podle dat Hlídač státu je s tímto prostředím spojeno 207 smluv v hodnotě přibližně 635 milionů korun, 14 chybových smluv za zhruba 3 miliony korun a 105 dotací v celkové výši 40 046 080 Kč. Veřejné prostředky tedy proudily do systému ve velkém rozsahu. Přesto byli studenti – často ze sociálně slabších rodin – vystaveni dodatečným finančním požadavkům v řádech desítek tisíc, v některých případech blížících se ke stu tisícům korun. Česká školní inspekce konstatovala pochybení a soudy, které spory řešily, škola opakovaně prohrála. Přesto se zodpovědnost rozplynula v obviněních rodičů a v bagatelizaci vlastního jednání.
Z křesťanského hlediska je obzvlášť alarmující jazyk, jímž je tato praxe obhajována. Výroky o rodičích, „kteří by mohli pokousat“, nejsou jen necitlivé. Jsou výsměchem evangelnímu ideálu služby. Křesťanství nestojí na strachu z lidí, ale na ochotě nést odpovědnost. Kdo se ohání vírou, ale odmítá pokoru a soucit, ten víru redukuje na dekoraci k moci a penězům.
Celá věc má navíc neoddiskutovatelný politický rozměr. Poslanec Parlamentu ČR spolurozhoduje o zákonech, rozpočtech a pravidlech pro dotace ve vzdělávání. Pokud si současně ponechává přímé řídicí postavení v rozsáhlém školském a dotačně napojeném systému, je zcela namístě otázka střetu zájmů. Nejde jen o to, zda je vše formálně v souladu se zákonem. Jde o to, zda je vůbec myslitelné, aby jeden člověk současně vykonával plnohodnotně poslanecký mandát a řídil pět škol a zařízení, z nichž každé by samo o sobě zaplnilo celý pracovní úvazek. Tato koncentrace moci a vlivu je v přímém rozporu s principem odpovědné správy a transparentnosti.
Jak opakovaně upozornila média včetně Seznam Zprávy a Deník N, nejde o ojedinělý exces, ale o vzorec jednání, který zasáhl desítky rodin a byl potvrzen kontrolními orgány i soudy. Tady už nejde o technický spor o výši školného. Jde o to, zda je možné současně hlásat křesťanské hodnoty, čerpat veřejné peníze, držet politickou moc, a přitom bez skrupulí tlačit studenty ke zdi.
Křesťanská etika je v tomto ohledu neúprosná. „Podle ovoce poznáte je.“ Pokud je ovocem strach, nátlak, soudní spory a ponížení studentů, pak je zcela lhostejné, jak vznešeně zní slova o víře a službě. Víra bez spravedlnosti je prázdná, kazatel bez pokory je jen manažer v taláru a politika bez jasného oddělení zájmů se mění v legitimované zneužívání moci. Tento případ proto není jen kritikou jedné osoby, ale varováním před tím, co se stane, když se křesťanství promění v alibi a veřejná funkce v nástroj osobního vlivu.
