Po desetiletí jsme slýchali, že státní zastupitelství je garantem zákonnosti. Institucí, která má dohlížet na dodržování práva, chránit občany před svévolí a v případě pochybení státních orgánů zasahovat. Jenže co se stane, když právě orgán, který má chránit zákonnost, začne ve svých písemnostech uvádět tvrzení, která jsou podle kritiky v rozporu s obsahem vlastního spisu?
Případ vedený u Vrchního státního zastupitelství v Praze pod sp. zn. 1 VZN 1651/2024 je z tohoto pohledu alarmující. Ne proto, že by šlo o spor jednoho člověka s úřadem. Takových sporů jsou tisíce. Alarmující je proto, že se zde objevuje něco mnohem závažnějšího: rozpor mezi tím, co je ve spise, a tím, co státní zastupitelství tvrdí, že ve spise není.
Vyrozumění podepsané státním zástupcem Mgr. Jakubem Grmelou tvrdí, že v podání ze dne 19. února 2026 nebyla vznesena námitka podjatosti. Současně však existuje podání nesoucí název „Vyjádření k výzvě k doplnění podání + námitka podjatosti + námitka porušení čl. 36 odst. 1 Listiny + doplnění skutkových tvrzení“. Pokud je toto tvrzení kritiky správné, pak zde nejde o právní názor. Nejde o interpretaci. Nejde o složitou právní otázku. Jde o elementární schopnost přečíst název dokumentu.
A právě zde začíná problém.
Pokud se obdobná chyba objeví u referenta obecního úřadu, lze ji vysvětlit přetížením, nepozorností nebo lidským selháním. Pokud se však objeví u vrchního státního zastupitelství, tedy jedné z nejvyšších složek soustavy státního zastupitelství, mění se v otázku systémové důvěryhodnosti.
Veřejnost totiž oprávněně očekává, že orgán, který hodnotí zákonnost postupů jiných, bude sám schopen přesně reprodukovat obsah dokumentů, které má před sebou.
Ještě vážnější je skutečnost, že nejde o izolovaný problém. Česká justice i státní zastupitelství stále častěji trpí chorobou, kterou by bylo možné nazvat institucionálním formalismem. Úřední dokumenty bývají dlouhé, plné citací paragrafů, procesních konstrukcí a odkazů na kompetence. Jenže čím více formálního textu obsahují, tím méně někdy odpovídají na podstatu položené otázky.
Občan se ptá: Kdo rozhodl o předání informací? Na základě, jakého titulu? Jaký byl rozsah předaných dokumentů? Byly předány všechny listiny, nebo jen některé? Bylo respektováno účelové omezení? Existuje předávací protokol?
A místo odpovědi dostane několikastránkové vysvětlení, proč se vlastně na tyto otázky není třeba ptát.
To není výkon spravedlnosti. To je administrativní obrana systému před kontrolou.
Nejznepokojivější však není samotný obsah jednotlivých rozhodnutí. Nejznepokojivější je narůstající dojem, že některé instituce již nepovažují za nutné své závěry přesvědčivě dokazovat. Stačí je napsat. Jako by úřední razítko mělo samo o sobě vytvářet pravdu.
Jenže v právním státě žádné razítko pravdu nevytváří.
Pravda musí být doložena.
Musí být ověřitelná.
Musí být přezkoumatelná.
A především nesmí být v rozporu s vlastním spisem.
Právě proto je mimořádně nebezpečné, když se v rozhodovací činnosti začíná objevovat tón, který občana nepovažuje za partnera, ale za obtíž. Když se místo vypořádání argumentů objevují osobní poznámky, hodnocení vzdělání, znalostí či motivů podatele. Když se místo dokazování používá autorita funkce.
Takový přístup není znakem sebevědomé instituce.
Je znakem instituce, která přestává být ochotna podrobovat vlastní závěry kritické kontrole.
Historie ukazuje, že žádný právní systém nebyl zničen tím, že by občané kladli příliš mnoho otázek. Právní systémy se hroutí tehdy, když instituce přestanou na otázky odpovídat a začnou očekávat bezvýhradnou poslušnost.
Právní stát nestojí na tom, že státní zástupce má vždy pravdu.
Nestojí ani na tom, že soudce je neomylný.
Stojí na tom, že jejich závěry mohou být ověřeny, kritizovány a přezkoumány.
Jakmile se objeví situace, kdy orgán veřejné moci tvrdí něco jiného, než co vyplývá z listin ve spise, nejde již o problém jednoho případu. Jde o problém důvěry ve stát.
A právě zde je třeba položit nepříjemnou otázku:
Pokud si občan nemůže být jist, že vrchní státní zastupitelství správně přečetlo dokument, který samo cituje, jakou jistotu má, že správně posoudilo jeho obsah?
Pokud se rozpor mezi spisem a úředním tvrzením nevyhodnocuje jako problém, ale jako něco běžného, jaká je potom skutečná úroveň kontroly uvnitř soustavy státního zastupitelství?
A pokud se i nejvyšší složky systému mohou mýlit, aniž by byly ochotny své omyly přiznat a napravit, kdo vlastně kontroluje kontrolory?
To nejsou otázky jednoho nespokojeného účastníka řízení.
To jsou otázky, které by si měla klást celá společnost.
Protože stát nezačíná ztrácet důvěru ve chvíli, kdy udělá chybu.
Stát začíná ztrácet důvěru ve chvíli, kdy přestane být schopen připustit, že chybu udělal.
Zdroj:1. Ústavní soud České republiky. 1995. Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995. NALUS – databáze rozhodnutí Ústavního soudu. Dostupné z: NALUS – III. ÚS 84/94
2. Ústavní soud České republiky. 1997. Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 94/97 – k povinnosti soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit. Mezisoudy.cz. Dostupné z: III. ÚS 94/97
3. Ústavní soud České republiky. 2016. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1042/15 – k právu na účinné vyšetřování a požadavkům na postup orgánů činných v trestním řízení. Dostupné z: I. ÚS 1042/15
4. Nejvyšší správní soud. 2004. Řízení před soudem: nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí. Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Dostupné z: Sbírka NSS – nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí
5. Ústavní soud České republiky. 2024. Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 899/23 – nedostatečné odůvodnění rozhodnutí a povinnost vypořádat námitky účastníka řízení. Mezisoudy.cz. Dostupné z: II. ÚS 899/23
